Ze skal příšeří
se mlčky vynořili,
když nad hlavami mrak jim ještě příšerněji děl,
že léto utratili v prvním týdnu milování.
Tak jim i vítr v korunách bříz nad hlavami pěl,
když ze skal příšeří se mlčky vynořili,
zemdlení a starostliví,
dá-li se do deště, pak jeden druhého se ptali.
Ten vítr vanul z plání, nevlídný a popudlivý
a v mžiku mraky rozehnal na modří rozmazanou běl.
Oni do skalního města na výlet se vypravili,
když údy neklidem jim tuhly bezcílnou nečinností.
Tak rozhodli se včera, zatímco při lampy bledém svitu
u hry karetní sesedli se v neúčastném duše skrytu.
Do skalních náměstí, průchodů a komnat,
kde lidí příboj zhurta hlomozil a bil
do pískovcových stěn, než rozehnal jej větru přívrat,
vešli s nadějí, že zábavný je vzpruží cíl.
Žel, kde bříza korunu tak zkormouceně k zemi kloní,
že srdce ustrne při její snaze udržet se z trhliny,
z níž půdu holosrázem větry, voda, mrazy plení,
tam končí nálada a člověk hrůzu má jen z vidiny,
jak v místech, kde dřív borovice kvetla,
kde smrk a jedle v dávnověkém rozmyslu
tak z vrchu majestátně hleděly v toku průzračného světla,
zlá vzduchu zkaženost z povrchu zemského vše smetla.
Bože, z jakého že úmyslu?
On vyšplhal se bez smyslu (či v podvědomém hnutí?)
na hřeben skalní skupiny, kam vedl příkrých schodů spád
(Ona za ním, bez valné však chuti),
aby rozhlédl se do kraje, jenž větrem zvolna potemněl a chlad.
Tam rozevřel se mu pohled na pláně,
na šedé pláně náhorní té plošiny,
kde spatřil průzorem mraků ozářený pás země,
z něhož do výše nebes čněla obrovitá lavice –
stolová hora – její srázné boky sluncem rudnoucí
hořely v mohutném prstenci mlh tak přízračně,
jako výjev Boží stolice.
Přikován magickým výjevem k okraji skalního výběžku
bez dechu hleděl do prostoru anorganické vlády hmot,
jejichž středem rodila se nadpozemská hrozba trestu
v soumračných souřadnicích křižných průsečíků ploch.
Tak stalo se, že přeslechl lidská slova,
úpěnlivou prosbu ženy své naskrz větrem prokřehlé,
když v duchu hrozila se mraků spoust jak z olova.
On záhy chybu napravil ve svobodné své chvíli,
když stolová hora ukryla se ve stínu oblačných kup,
jež v podobě plátů vesmírné clony se zavřely.
Leč posléze, když ze skal příšeří se vynořili
na malou paseku, co kobercem rudých trav se vyzdobila,
a nebe zjasnilo se v modří rozmazanou běl,
On v ženě přítele již ztratil – jí zloba do srdce se vlila
a pohled slzami jí znachověl.




























