Stolová hora
kde z konce nehostinné pláně obzor hraničila,
jako svatyně Zemské věčnosti,
jíž oko člověka spatřit musí z libovolného úhlu,
jako rudá čelenka
strmící neprostupným sloupovím antického chrámu
(ta hora v dálce více přízrakem, než skálou byla),
tam smělé dva stíny poutníků osamělých
z planiny, ze strniště stromů větrem polámaných
snímaly pečeť krajiny zapovězené lidským prokletím.
On kráčel v popředí, Ona krok dva za ním.
Ledový vítr odhaloval jejich zachmuřená čela
a truchlivé chuchvalce nízkých mraků
jim nad hlavami v tříšti rozprášených kapek
trousily letmé pozdravy ze zastřených dálek věků,
z útrob hory, jež stěnou za hranicí obzoru
tak přízračně se skvěla – leč oheň její pohasl.
Snad vzplála rozmarem, když na okamžik
lidskou domýšlivost zřela
a z nadřazené polohy se zahleděla
na pustošící rozmach lidských sil,
jenž ponoukal ji do úsměvu.
Snad její záře pohasla,
když On ve svém uzavřeném hněvu
začal klást nechápavé otázky,
odkud a kam že kráčí,
za jakým účelem si botou v blátě značí
směr lidského života,
až jeho mysl v pochodu se zatvrdila
na kamenité cestě,
jež záhy v drnů výmolech se vytratila.
Tak stalo se, že začali bloudit
z temene drnů do pastí vývratů
padajíce po kolena
v zoufalé tvrdošíjnosti,
s níž On přiblížit se toužil k cíli,
ke stolové hoře,
která jakoby s obzorem
navždy byla zasnoubena.
Ach, jeho cíl – co nalézt chtěl
na skalní hradbě vyčnělého náhrobku,
kde pláně stejný výmlat
z polohy jen vyšší zel
prázdnotou, jako život bez naděje,
jako dnešek bez zítřku.
Tak marně v přeludu
hledal úkon spásy
a ubohou ženu svou
vláčel mlčky za sebou,
až nohu málem zlomila si,
když od slz stírala si řasy.
Jemu nakonec zželelo se bytosti,
již vyděsila pouště bezbřehost,
leč v žilách bušila mu zlost.
Snad ve skrytu duše věřil síle,
s níž osamocen jako stinných hvozdů host
by dokázal žít mimo generaci.
Ta hora mu teď z dálky vrací
chladné rekviem za jeho závislost!
Bože, proč člověk s jednou možností
vždy druhou bez milosti ztrácí?!
Přec z hloubi srdce uctil povinnost,
podvolit se přání slabších členů družiny.
On zastavil, aby se vydal z kraje planiny,
kde tušil vlídné závětří, k návratu domů,
leč za ústupovou linií spatřil propast,
jež v celé délce planiny vroubila její okraj.
Tam ustoupil a podivil se výsledku,
jehož úspěchem si býval jist,
když v úzkosti a zklamání s hrůzou pochopil,
že z očí manželky naň zírá nenávist.
Ó, vy nositelé lidské snahy oddělit dobro od zla,
lež od pravdy, lásku od nenávisti,
zkuste pokleknout v prach,
kde slova ztrácejí svůj obsah!
On zaštítil se slovy – tak stalo se,
že učinil z ženy Bestii.
Jejích výčitek zlé běsy
se z kraje propasti do údolí vrhly
a On se v krvi úbytku a s údy,
jež mu rozčilením ztuhly,
mlčky a osamocen vydal znovu k hoře,
aby jádra vlastní nicoty pozřel bědnou hostii…



























