On a ona
nalezli své společné útočiště před soumrakem.
Dům, před kterým stanuli, do skalní prohlubně byl vklíněn,
jako by o pískovcovou stěnu do výše strmící se opíral
a v bědném svém nedostatku symetrie
z trpné úslužnosti skalní vrchnosti se vyznával.
Příbytek ten v průčelí byl stíněn řadou ovocných stromů,
jejichž nečetné leč stářím rozkošatělé koruny
vzpínaly k obloze, v marné snaze dosáhnout snad
mohutného země zlomu,
své křivolaké větve jak stařeckých rukou domény.
Ona kráčela pod záštitou modravého stínu
ke dveřím obydlí, jež se před ní otevřely,
a srdce jí strnulo nejistotou,
když nasála výpary vlhkých zdí,
zatímco vyšeptalý šelest stromů
pod klenutým stropem zvolna zanikl a ztich.
To chodbou kráčeli již v nedostatku světla
do patra prvního, kde místností tří rozhraní
tvořila předsíň a v trojici dveří šedla
mdlá úběl večera, jež vládu noci vyzvání.
Tam rozradostněn hranicí dřev v rohu,
kde předsíň zvolna zapadala ve skály puklý val
a kamna krčila se v prastarém svém slohu,
On rozžal v lampě petrolej a oheň rozdýmal.
Pak sesedli se k dubovému stolu,
jenž umístěn byl v předsíni,
aby pojedli a promluvili spolu
pár slov, jež mysl nestíní.
Leč seděli tiše v zasnění a v zadumání,
k obrazu, jak z dávných časů připoutáni,
jen střídavě nad stínidlem lampy mihotavé
hned hleděli si do očí a hned zas v dálky přemítavé.
Jeho stále zděděná myšlenka kams vlekla,
do dob odlehlých a prastarých,
kam krůpěj vzpomínky by sotva někým stekla,
jejichž známky zhmotnělé a prastaré
přec zůstavil čas, jímž lidská duše změkla,
aby zachoval, co zvláštního ze sklonů člověka
zve osmělenou duši vystrnadit ďábla z pekla.
Jaký to byl asi člověk, myslel si,
jenž jako odkaz věčné paměti
dům z hrubé malty a kamene si postavil
a nerušen tu v tichu snil
v lůně přírody a z mysli prosté
všech nadbytečných potřeb,
z nichž lakota a touha po moci jen roste.
Jaký to byl asi člověk, co s vypětím všech sil
to divné obydlí z duše nezlomné či truchlivé si vystavil?
On takto z duše mluvil k sobě,
když manželé na stínem lampy mihotavé
hned hleděli si do očí, hned zas v dálky přemítavé,
zatímco Ona ve stejné té chvíli
myslela na význam věty, kterou vyslovil,
když sklonila se k jeho rameni
a hlubinami duchovního zrání
doufala ve shodu svého nazírání
na život jejich budoucí,
přec slova jeho horoucí
jako by něco křehkého v jejím srdci zlomila.
Snad Ona k ponížení v otroctví duše mířila?!
Než zavezl ji sem v ty hrozné končiny,
nevyřkl výtky, jíž by se jen letmo dotkl
způsobu její mysli živé z darů života,
jež v drobnostech jí radost přináší – On změnil se.
Kterak je jí dáno rozluštit ten trudný sen
v kamenné díře, jež od pradávna sluje vlčí,
kde její choť ponuře kamsi hledí jen a mlčí?
Přece dočkala se odezvy svých vzdechů
dotčených lehkou zimnicí a tísní k tomu,
jež sahala na ni ze všech koutů toho nevlídného domu,
On nakonec přece promluvil:
„Mou naději zde předčil vzletný styl
tohoto sídla, jež strýc nám bodře zapůjčil,
on milovník je silných vín,
jak nevšední, jsem vskutku netušil…“
V ten ráz v jejím hrdle zlobou hlas se rozechvěl:
„Ach, netřeba, abys mi tu znovu pěl
o strýci tvém ódy, já dávno vím,
jak nechvalný je podivín!“
Hlasité předčítání