Jarní sonet
Vplétám ti do vlasů bílé kvítky šeříku
na louce plné smetánek a rozrazilu,
kde tráva jíní se od stébelného pylu
a včela divě plete si tvůj účes s trsem keříku.
Přišla jsi na schůzku v šatech barvy červánků,
tvůj pohled zářil azurem uloupeným z nebe,
teď láska moje leká tě a pramen vody zebe,
když líbám tě a z čutory sprškou mířím do spánků.
To touhy nás spojily věncem z jarých klasů,
tvé tělo vlní se jak moře prosluněných řas,
přec skláníš se k modlitbě jako z dávných časů.
Prý ceníš si bezpečí a zduchovnělých krás,
v mysli tak svoláváš sněm varujících hlasů –
Snad šalbě temnot podobná nás nerozdělí hráz?
Letní sonet
Odraz slunce z plechu vodní hladiny
v ohnivých kruzích pálí pod víčky,
to já oči přivírám a smíchem vážu do smyčky
žádosti těla, když strach máš z chladné hlubiny.
Pleť tvých ňader vláční horkým olejem,
jenž dlaní roztírám a cítím srdce bušení,
zatímco v dálce šumí lesy a bouřky tušení
proniká dusným oparem, ty vnímáš vůni pole jen.
Než kapky deště rozvlní listy blízké doubravy,
já svlékám tě donaha a z mechu ustelu ti lože.
To vášeň dávno chvátí nás a nedbá blesků rozpravy.
S rozkoší tebou pronikám jak tělem čepel nože,
když liják s nebe spouští se a sojky výkřik žebravý
zaniká v šelestu, ty zmítáš se a divě šeptáš „bože…“
Podzimní sonet
Na břehu jezera chvěje se mladičký javor
větvemi štíhlými jak v tůni lesní víla
zrcadlí tvůj obraz ve vodě, moje milá
to já smutkem křísím tě a z mravenců dělám si nábor.
Tisíce hledačů smíření do spadaných listů
zářících žlutým sluncem na loži polehlé trávy
přes rudá pole keřů a stromoví hořící lávy
roznese můj hněv, než proměním se v odloženou bystu.
Pak schoulím své tělo v mlžném nočním oparu
seberu krajku rosy ze snítek rákosových řas
a prokleji den, kdy zpila jsi mou vášeň do varu.
Byla jsi tvrdá jak psí plemeno těch nekrutějších ras
když nádherné tvé tělo nymfy vytepané do tvarů
jež dráždily mě k šílenství, chtěl jsem laskat zas a zas.
Zimní sonet
Město syrým soumrakem potřísněné břečkou
usedá v šelestu aut do vyjetých kolejí
loudám se s davem stružkami slaných peřejí
jež z krámů logem výkladů stávají se vlečkou.
Světla lamp lepkavou pavučinou vloček
kužely sněžného sabatu roztáčejí osudí
v němž létají hlavy a zplihlý den se nebudí
nokturnem večera s únavou rozostřených čoček.
Přicházíš domů bez nálady a krušným pohledem
uhýbáš dotykům, z nichž smyslů zazní touha
já ztratil jsem již k tobě klíč v tůni kdesi pod ledem.
To pozdním časem přituhlo a sněhu bílá šmouha
otiskla smutek do kraje, kde vítr tísní nesveden
mé stopy zametá, zatímco ty spíš a noc je dlouhá.
Hlasité předčítání