Hrál mladík na spinet sám sobě pro radost,
hrál z patra bez partu svou skladbu zasněnou,
hrál v duchu prastarém jak z dávných časů host
a nedbal o smutek, jenž přichází vždy s tmou.
Zvuk nástroje břinkavý rozléhal se do zahrad,
jež obléhaly stavení ve stejně starém slohu,
v němž řezbář spinet vyrobil pro vlastní ženu snad,
aby tak v srdci okřála a k hudbě rozvinula vlohu.
Hrál mladík prsty štíhlými a z kláves vzýval dobu,
kdy milujícím ženám soucit k mužům nechyběl
a svatá úcta k manželu v nich zaháněla zlobu.
Pak mu i spinet ozvěnou tak hebce v uších zněl,
že jal se květy položit ke kamennému hrobu,
kde lásky pohřbil zklamání a navždy osaměl.
Hlasité předčítání