Hlas šalmaje letí prostorem nad tichým hvozdem
vstříc štítům planoucím odleskem západu slunce,
to pastýř hraje před salaší a rozpráví tak s drozdem
o lidské touze, než pastvu rozezní zvonky každé ovce.
Šalebný zvuk šalmaje zní oparem stinné doliny,
kde burácivé vody svážejí v důl dřevo roklinou,
tak voraři hned pochopí, že nezůstanou bez viny,
když pozdrav Milce v přístavu lehkovážně pominou.
Dul pastýř na šalmaj tak smutně, až zahřměly hory
a přívaly slz ho odnesly do Faunovy harendy.
Snad voraři tu zprávu roznesli na přístavní dvory.
Zle plakala Milka a zvuk šalmaje podle legendy
proklela pro její vliv šalebný, jež vždy slyne z nory
všech nestvůr děsivých, aby ťala srdce – jedno kdy.
Hlasité předčítání