Andělská pokrývka po tmě nasněžila,
rampouchy složily křišťálový lustr,
Bílá paní svoji sukni roztočila,
a v krbech praskal jiskřiček orchestr.
Lesy i háj oděly šat pro nevěstu,
sněhové květy se z mraků snášely,
ve vzduchu hrály zmrzlou tichou poštu,
a pak prochladlou tvář země zulíbaly.
Lesklé chodníky k chodidlům špitaly,
posypka moučková dětským duším vládla,
ulice atmosféru Vánoc vítaly,
v mléčné mlze stará přání omládla.
Opasky mrazu lidé neradi nosí,
zas sní nevděčně, že běhaj létem bosí.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání