Ze schránky ke mně přilétla pohlednice,
na tom obrázku jsem spatřil kluka,
přitom mi zazpívala chumelenice,
dle zorniček ten hoch zažíval muka.
Bodlák mrazu mi zohyzďoval líce,
sněhová paruka mě objímala,
já bál jsem se, že uhasne má svíce,
když se o mě tak Zima zajímala.
Vánice byla mocná jak medvědice,
pusinky sluneční byly mou nadějí,
doufal jsem, že povede dál má dálnice,
a že mě horké letní dny ještě zahřejí.
Pak mě vzbudila vůně teplé světnice,
já byl zachráněný hoch z pohlednice.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
