Pole, louky, žádné jahody, řepka, obilí.
Místa nazývám jahodárnou snad už jen já, starousedlík.
Sklad, kde jsme před patnácti lety hráli fotbálek,
je jen ruinou odpadu a počmáraných zdí.
V té době sklad vypadal líp,
my jsme vypadali líp a lilo se víc.
Řepka a obilí se střídají v okolí,
kolem žádný sladký jahodník.
Třicet let a víc zpět tu našel brigádník
holčinu, co dala mu košík
plný jahod, to se ví.
Hledám podobnou, co mě nasytí
v jahodovém objetí,
zůstane v ojetí,
pryč neodletí.
Jenže teď stojím jak ruina u počmáraných zdí,
co pamatuje a radši odchází do rozlehlých luk a polí.
Odchází tam, kde nejsou jahody mezi řepku a obilí.
Sice je tento den v jahodárně slunečný,
avšak mrazy na konci léta, kdypak skončí?
Pole, louky, řepka, obilí, vzpomínky… Prosinec.
Hlasité předčítání