Stejně jako prázdné lahvi
už nechybí tvé rty
tak lhostejně leží na zemi
kusy
zmuchlaného papíru
se vzkazem, ze kterého můžeš
ždímat
poslední
zbytky
dávno suchých očí,
jež kdysi
odrážely usinajicí hvězdy
na nebeských krásách
Hvězdy, které spadly
a my
místo abychom si něco přáli
bloudili jsme bosí
a smyslů zbavení
a opilí svým vlastním šílenstvím
po střepech,
co zůstaly nám v pokoji
jako připomínka
galaktické vzdálenosti
mezi hvězdami a svítáním
A tak jsem se přestal za noci
dívat na oblohu
místo úchvatnych sklíček vesmíru
těším se ze střepů
obyčejných sklenic,
načichlých vínem,
co hážu za temných nocí
z nejvyšších střech
do světa
zaplivanych chodníků
a prachem potažených zákoutí,
kam možná
naše hvězdy
spadly
Střepy jsou ale všude stejné
a nikomu jejich melodramata nechybí
už jen lesknou se steskem,
když je den
nekompromisně ozáří
Sluncem
Číst nahlas