Klopýtá políčky po šachovnici,
na koně sedá a před střelcem ujíždí,
však z boje utíkají jen zbabělci,
zoufalci klečí v ulitě hlemýždí.
Kol královny mrákotný průvan kličkuje,
kolena se jí při flexi podlamují,
a její závoj v tom vábení vlaje,
právě když pěšáci cestu prolamují.
Střelci již dobývají vysoké věže,
nepřátelská armáda jak písek víří,
budoucnost tiše hnije v nedůvěře,
harmonie klidu se těžko přiblíží.
Ve vzájemném pochopení síla klíčí,
než když se bytosti nenávistně ničí.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání