Rudé vlasy pod kápí a v plicích horký prach,
stojím u oltáře, však v očích nemám strach.
Hostie mi padá z ruky, kašlu na vaše hříchy,
já musím tóny žít, utíkám ze svaté sakristie.
Hudba je můj chrám.
Bůh nemluví v latině,
skrze ty struny mluví k nám.
Zrzavý páter šílí v polostínech benátských zdí,
zatímco inkvizice pod oknem tiše bdí.
Anno, má drahá můzo, proklínají náš stín,
říkají, že jsem hříšník, co propadl do hlubin.
Úzkost mě svírá v hrudi, nemůžu volně dýchat,
však moje housle budou dál do tmy křičet.
Čtvero ročních období a každé z nich mě chladem zlomí.
Zítra už není, bouře se valí nad lagunou, nebe začalo vřít.
Vivaldi, své struny nenechá osud spát!
Ať kněz zaprodal duši nejčistší z hudebních krás,
jeho zpěv teď spolkne církevní mráz.
Na věčnosti, než utichne zvon,
v divokém jaru i zimě zní můj poslední tón.
Vídeň je chladná v noci, sláva se změnila v prach,
génius bez peněz, v očích máš bytostný strach.
Do hrobu pro chudé házíme tělo a chlad,
nikdo už neví, kdo byl ten, co nenechal housle spát.
Zbylo jen ticho a bezejmenný, pustý ráz…
…ale v té bouři já žiju zas!
