zíral jsem na
krysy
pohupujicí se na kapotách
příměstských aut do rytmu
hymny velkoměsta
snažil jsem se napodobit
Ten
šílenstvím protkaný sten
stesk po bublinách,které stoupají
z kanálů
a ty pak jako lampiony
září
a já vidím tmu i bez svíčky,
když zíram na krysy
z očí mi odkapává děs
a rudě žhnoucí oblaka
ráno
vysílají zprávu
o červeném víně,
co pohřbili jsme z balkónu
napospas krysám tančících
mezi posledními zbytky kyslíku
z odpadních vod – světa umělců
pozoroval jsem krysy
asi příliš dlouho
teď propadám se potrubím
v pekle hledám stín
a obklopují mě přízračné postavy,
se známkami alkoholismu
s dávkou nihilismu
a buddhismu pod kůží
prošlapané boty, díry na plátně paměti
otevřená mysl
z nočních toulek vybavuji si jen
čísla, světla, oči (vzdálenosti)
z ulice se na nás výsměšně
pitvoří prázdné parkovací místo,
to aby nám měsíc připomněl, že pohonné hmoty
jsme vypili k snídani a proto teď
nesmíme kouřit
Provokujeme plátno
nejšílenějšimi kombinacemi barev
slova přecházejí v tahy, protože
neznáme správně slabiky
a nemůžeme najít klíče od bytu
– cely
našich těl a města
Do barvy odkapávající z kanalizace
vypouštíme kouř posledních cigaret
a doufáme, že krysy jsou
opravdu jen venku
(Ikdyz ohlodáváme poslední zbytky chleba)
Hlasité předčítání
