Vlnobití ticha kolem proplouvalo
zákoutí sytilo svou přítomností
do pavučin po stěnách se protkávalo
ke starci se klanilo s oddaností.
Bezbarvá ozvěna chvěla se pokojem
a po svém letu k nohám dopadla
jak spanilá princezna se závojem
právě když vteřina život okradla.
Divá tma vypila mlhu mléčnou
svůj šál kol krku muže omotala
a pozvala ho tak na cestu věčnou
právě když hvězda v moři ztroskotala.
Každý kdo žije by měl užívat chvíle
než nekonečná smrt přijde nezdvořile.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání