Deprese
Stojím v temném předpokoji
někdo za mnou tiše brojí
a děti se chichotají:
„Jé, ona se bojí!“.
Strašná tíseň čiší teskně
neprorazíš strachy ve tmě.
Jak to vědí? Je to ve mně –
kdo vsil do mě tohle sémě?
Nevěřím si v žádné chvíli
stojím v hnoji, jen se mýlím
nemám přístup do pokoje
když mám boty ode hnoje.
Sbírám síly, které zbyly
aby desku zastavili
jež z pokoje hráti slyším
netopýrům, šedým myším.
Deska černá je jak z pekla
nemohoucná jsem a vzteklá
netopýrům skřípot ladí
ale mně to hrozně vadí.
Dírou v auře
jako v lodi
černou tuší
svoji duši zaplavím.
Vyčerpaná držím vesla
moje loďka na dno klesla.
Že by láska, jež je věčná
hodila mi lana vlečná?
Domněnka to byla mylná
musím prý být sama silná.
Neslyším už slova vlídná
jak mám ale zůstat klidná.
Co to po mně všichni chcete
jen to srdce zvláštně tepe
nepomůžou slova vzletná
vevnitř ve mně kypí Etna.
Kolem uší jako v buši
smečka tygrů hlodá duši
jenom dělat co se sluší
v pavučině v schráně muší.
Že ostatní kliku našli?
Nehodím si přece mašli.
Nechte mně už na pokoji
jen si křičte: „Ta se bojí.“
Hlasité předčítání
