Příkrý chodník vede javořinou,
kde na luka hrubý hřeben vrhá stín
a vody úzkým korytem se řinou
do rokle, jež v ústí skalní svírá klín.
Tam za dne vlnky travin nařasené mokřiny
čechrá vítr a javor kořeny své mocně noří
do stráně, za noci pak tajemné své vidiny
spřádá luna a mízou vzrušený smrk modře hoří.
Hory sa čerňajů,
lůky zeleňajů.
Tak večer Honza tlumok sebral po robotě
a váček u pasu připevnil si na svorník,
za milou pak vyšel jako vždycky o sobotě
cestičkou za lesem, jenž sklání hrubý Javorník.
Javorník, Javorník,
přes Javorník chodník,
ak sa mně milá vdáš,
kde já budu chodít?
Když soumrak padá na lesy a starce zví kmen dubu,
to těžko chlapci nad roklí, kde rozsoch číhá z rubu,
však na hřebeni horský luh a vůkol hvozdy mlčí,
tam pod hvězdami ohně svit sám zmlkne hrozby vlčí.
Nočním tichem do srdce se lehká tíseň vkrádá
a v dálce touha nesmělá své matné sítě spřádá,
hlas houslí zazněl z doliny a jiskry ohně zháší,
to lásky chrabří poslové svou krásou dívky plaší.
Putovali hudci,
krásní přemládenci,
putovali horů,
horů javorovů.
Lehko v duši, úzko v srdci tam, kde hraje muzika,
od stodoly, od verpánku všechna chasa utíká.
Muzikanti to jsou chlapci, nehledí si ovčína,
každá dívka k nim se točí a směje se očima.
Odzemek je skočný tanec, děvče vyzval mládenec,
co na cimbál pěkně zahrál, až jí zalil ruměnec.
Honza v horách přespat musí, do rána je času dost,
panna tělo má jak mléko, ňadra pevná pro radost.
Stojí hruštička u role,
orubaná je do pole,
pojď má milá, vyprovoď mňa,
malučká chvilečka je do dňa.
Malovaný kostel, dubové pavlače,
která za mňa půjde, aj sa ta naplače.
Po slunci východu milá vstala,
za hory toužebně zavolala:
Javorů zástupy poslouchejte,
na cestu drahému štěstí přejte!
Temný mrak Javorník zahalil z nebe,
bože můj předobrý strachy mě zebe,
neděle krušná je, matka jen spílá,
kam marné lásky mě odvádí síla.
Odpusť mi Honzíčku, hrozný to sen,
v touze mou poctivost ztratila jsem,
přec láska má pro tebe napořád hoří,
věneček dala jsem, teď žalně se kořím.
Aj horečko černá,
co to tam znamená?
Znamená to mnoho deště,
přijď synečku ještě.
Přijď mňa potěšiti
a rozveseliti
a na naše okénečko
ruku položiti.
Kdyby snad blesk do mě se shora udeřil,
nikdy bych milou svou osudu nesvěřil,
ať si jen hrom bije, já se nic nebojím,
bez tebe, lásko má, srdce si nezhojím.
Ej kady k vám, kady k vám
má milá chodit mám?
Ej okna malé máte,
dveře zamykáte.
Na kraji dědiny chaloupka malá je,
nenašel synek svou milenku u stáje,
u stáje za humny roste tam ořeší,
louku déšť rozmočil, Honzu nic netěší.
Háj, háj, háj, háj,
zelené oreší,
kdo mi moje srdelenko,
kdo mi len potěší.
Háj, háj, háj, háj,
zelená oháňka,
či si bola, či nebola,
jsi moja galánka.
Těžko chlapci samotnému,
bez galánky smutno je mu,
z kabátku mu voda teče,
k šenku soudek krčmář vleče.
Těžko chlapci nepít vínka,
když mu v pravdě cinká sklínka,
hudci jsou jak ostří braši,
bez lásky prý žijí radši.
Rubaj, synku, rubaj lipku
svojej milej na kolíbku.
Proč bych já tu lipku rubal,
když jsem já s ňu nelehával?
Pije Honza jako dudák,
není přece žádný chudák,
s jednou dívkou nestará se,
mnoho jiných zraje v kráse.
Cimbálista hraje sladce,
šenkýřku tu získá hladce,
zadarmo teď hostit bude,
pšenka, zdá se, kvete všude.
Hrajte, že mně hrajte,
od konca do konca
a ty malá šenkérenko
pojď s námi do tanca.
Šenkérenko tlustá,
tancuj s námi zhusta,
bude tvoja komorečka
aj sýpečka pustá.
S dalším džbánkem těžkne hlava,
kdo ztratil lásku, lehce dává,
nepij, Janku, pohár další,
cesta domů bude snažší.
Nepij, Janku, nic už není,
co nahradí tvé potěšení,
blázen pro nic zabil skopce,
nehraj si tu na hrdobce.
Nepij Janku, den se krátí,
noc tvůj návrat snadno zhatí,
dřív než chytneš druhou slinu,
nehraj si tu na hrdinu.
Šenkérenko sbohem buďte,
co jsem dlužen pamatujte.
Zapíšte to bílů křídu,
však zaplatím až k vám přijdu.
Zapíšte to na džbán vína,
však zaplatí moja milá.
Na kraji dědiny chaloupka
a v té chaloupce komůrka,
v komůrce tam děvče pláče
samotné jak spadlé ptáče.
Pláče ve dne, pláče v noci,
rána trudná bez pomoci,
zapomeň panenko na hory,
nestřetneš milého z obory.
Darmo sníváš, darmo bdíš,
za čas svou cestičku uvidíš,
příkrý chodník vede javořinou,
kdyby snad zarostl, najdeš jinou.
Kdybych byla ptáčkem
tím malým sokolem,
zatočila bych se
nad milého dvorem.
Ne tak nade dvorem
tak jak nad maštalů,
podívala bych se,
co chlapci dělajů.
Jeden koňa češe,
druhý vodu nese
a můj z nejmilejších
písáníčko píše.
Komu že můj milý
písáníčko píšeš?
To tobě má milá,
že moja nebudeš.
Ale ne, takhle to přece nenechám!
Žít se má pro radost:
Poľana, Leskovec,
to je hrubý kopec,
moja galánečka,
banuje pět ovec,
moja galánečka,
banuje pět ovec.
Pět ovec, pět ovec,
šestého barana,
vyspal sa syneček
s dcerečků do rána,
vyspal sa syneček
s dcerečků do rána…
Hlasité předčítání