Objevuješ se vždy,
když za oknem padaj kapky –
přicházíš znenadání, nezvaná, věčná
S obličejem přitisknutým k oknu autobusu,
který měl mě odvést daleko od tebe,
daleko od nezvaných nenadálostí mé mysli…
Přesto vdechují ti život a vykreslují slova do
vysráženého oblaku mého páchnoucího dechu
Zmírám touhou rozmlátit nesmyslnou hranici mezi námi
Už, už sahám po diamantu, abych na poslední chvíli ztratil odvahu
…
A tak dál vdechuji slova, úsměvy a touhy
do nesmyslného obláčku páry
a doufám, že už nikdy nevysvitne slunce,
protože oslepí mé oči, navyklé na déšť a pošmourno
Poté ale střízlivím
a znovu
a znovu myslím na zimu a déšť a mraky, které zírají na mne skrze okno autobusu
A na nebi vždy hledám mrak, ze kterého mohla bys pršet
A na zemi vždy hledám kaluže, ve kterých mohla by ses skrývat
A do vzduchu vždy promlouvá, vždyť mohla bys odpovědět…
Hlasité předčítání
