Když do observatoře na hoře Ceneri dorazil revizor z hlavního města, voněla místnost jako obvykle. Byla to hutná, starosvětská směsice leštidla na mosaz, horkého oleje, prachu a něčeho, co by se dalo nazvat zádumčivostí starého muže. Ignác, správce věže a hlavní údržbář údolního času, právě stál na dřevěných štaflích a hadříkem pečlivě zbavoval mastnoty ozubené kolo o velikosti formanského vozu.
Revizor se jmenoval Felix. Byl mladý, štíhlý, naškrobený a do kruhové kamenné místnosti vstoupil s tou specifickou byrokratickou arogancí, která má zakrýt fakt, že právě vyšel čtyři sta sedmnáct točitých schodů a plíce mu hoří spravedlivým hněvem.
„Ignác Rubeš?“ vydechl Felix a opřel se o kamennou zárubeň, aby neupadl. V ruce svíral dřevěnou desku s připnutými archy papíru.
Ignác nepřestal leštit. Z jeho pohledu vypadal revizor jako přerostlý a mírně neurotický havran. „To záleží,“ odvětil správce klidně, jeho hluboký hlas rezonoval v akustice věže. „Pokud nesete zprávy o snížení platu, jsem už léta po smrti. Pokud nesete kávu, jsem Ignác Rubeš, k vašim službám.“
„Jsem vrchní asistent Felix z Císařského úřadu pro standardizaci metrik a chronometrie,“ narovnal se mladík a pokusil se o přísný pohled, což mu trochu kazila kapička potu stékající po špičce nosu. „A nesu vám, pane Rubeši, velmi vážné varování. Vaše údolí se zpožďuje.“
Ignác pomalu slezl ze štaflí. Otřel si ruce do zástěry, která pamatovala lepší časy a možná i jiné panovníky. Přistoupil k velkému klenutému oknu, které zabíralo celou západní stěnu věže. Za ním se rozkládalo údolí, nebo spíše to, co z něj bylo vidět. Byla to jen jednolitá, mléčně bílá plocha těžké mlhy, z níž sem tam jako osamělé ostrovy vystupovaly špičky smrků.
„Zpožďuje?“ opáčil Ignác. „To je silné slovo. Řekl bych spíše, že údolí nespěchá. Nemá kam.“
„Tři dny a čtyři hodiny!“ vyštěkl Felix a zaťukal prstem na své papíry. „Podle mých záznamů jste oproti hlavnímu městu pozadu o neuvěřitelných sedmdesát šest hodin. To je naprosto nepřípustné! Víte, co by se stalo, kdyby se takhle choval každý okres? Vlaky by se srážely, pošta by nedávala smysl a lidé by umírali dříve, než by se narodili!“
Starý správce se uchechtl a přešel k malému litinovému vařiči v rohu místnosti. Postavil na něj konvici s vodou. „Vy lidé z města máte o čase hrozně lineární představy, pane Felixi. Považujete ho za něco, co se dá nařezat na stejné plátky jako štangle salámu. Vteřina jako vteřina. Ale tady nahoře…“ mávl rukou k oknu, „tady nahoře platí jiná fyzika.“
