Umírání, jak Viktor brzy zjistil, nebylo ani tak o tunelu a bílém světle, jako spíš o nečekané změně perspektivy. Ještě před chvílí seděl za volantem svého sedanu, poslouchal starý jazz a nadával na hustý déšť, který měnil dálnici v černé zrcadlo. Pak se z protisměru vynořil kamion, jehož návěs dostal smyk. Následoval ohlušující skřípot kovu, exploze skla a pak… ticho.
To ticho bylo absolutní. Viktor se vznášel asi tři metry nad zmuchlanou hromadou plechu, která bývala jeho autem. S podivným, až klinickým odstupem sledoval, jak se k vraku sbíhají lidé v pláštěnkách. Viděl svou vlastní ruku, jak nepřirozeně trčí z rozbitého okénka. Viděl záchranáře, jak ho s námahou tahají ven a okamžitě začínají s masáží srdce. Vypadalo to jako scéna z filmu, který ho vlastně ani moc nebavil.
„Tak zaber, sakra!“ křičel jeden ze záchranářů, zatímco druhý připravoval defibrilátor. Viktor cítil zvláštní lehkost. Jako by shodil kabát, který mu byl už léta malý a kousal ho na krku.
A pak ho něco vtáhlo dovnitř.
Nečekal ho však chór andělů, ani pekelné plameny. Otevřel oči a zjistil, že stojí v místnosti, která páchla po zatuchlých kobercích, levném borovicovém osvěžovači vzduchu a studeném popelu. Byla to recepce. Oprýskaná tapeta s motivem vybledlých kapradin se loupala v rozích a za prosklenými dveřmi blikal modrý neonový nápis MOTEL. Písmeno T nesvítilo, takže to vypadalo, že dorazil do MO ELu.
Za ošoupaným dřevěným pultem stál muž v laciné červené vestě. Měl pleš, unavené oči a výraz člověka, který právě zjistil, že mu došla káva. Zíral do obřího CRT monitoru, který jemně bzučel.
„Kde to jsem?“ zeptal se Viktor. Hlas zněl normálně, ale když se podíval na své ruce, nebyly od krve. Vlastně vypadal lépe než za posledních deset let.
„Na recepci,“ odvětil muž za pultem, aniž by zvedl zrak od obrazovky. Hlasitě cvakl do staré klávesnice. „Jméno?“
„Viktor. Viktor Kříž. Já… já jsem měl nehodu. Tohle je očistec? Nebo nějaký vtip záchranářů, co mi píchli moc morfia?“
Recepční si povzdechl, konečně se na něj podíval a opřel se lokty o pult. „Morfium je chemie, pane Kříži. Vy už žádnou chemii nemáte. Vaše tělo právě teď leží na mokrém asfaltu a dva zpocení muži do něj pouštějí elektrický proud. Jste mrtvý. Respektive, vaše biologická schránka přestala fungovat. Vítejte v Cloudu.“
„V Cloudu?“ zopakoval Viktor hloupě. „Jako… na internetu?“
Muž se suše zasmál. Znělo to jako šustění suchého listí. „Lidstvo má tak omezenou představivost. Vymyslíte si globální síť na sdílení fotek koček a myslíte si, že jste objevili podstatu vesmíru. Ne. Tohle je skutečný Cloud. Kolektivní vědomí. Úložiště všeho, co kdy bylo, je a bude cítěno, myšleno a prožito každým člověkem od chvíle, kdy první opice zjistila, že klackem se dá nejen drbat na zádech, ale i rozbít lebka sousedovi.“
Viktor se rozhlédl po ošuntělé místnosti. „A proto to tu vypadá jako laciný motel u dálnice?“
„Uživatelské rozhraní,“ pokrčil rameny recepční. „Vaše vědomí právě utrpělo masivní šok. Kdybych vás rovnou hodil do nekonečného oceánu miliard propojených myslí, váš individuální pocit já by se roztříštil na atomy dřív, než byste řekl švec. Motel chápete. Motel je tranzitní bod. Zastávka na cestě.“
Viktor přistoupil k pultu. Cítil pod nohama tvrdost podlahy. Bylo to neuvěřitelně reálné. „Takže co se stane teď? Dostanu klíč od pokoje a budu se navěky dívat na teleshopping?“
„Teď se stanete součástí celku,“ řekl muž a mávl rukou směrem ke zdi za sebou. Tapeta s kapradinami najednou zmizela. Stěna se rozplynula v něco, co Viktor nedokázal popsat slovy.
Byla to propast světla a barev, ale ne takových, jaké znal. Viděl vlákna. Triliony pulzujících, zářících vláken, která se proplétala v nekonečném tanci. A nebylo to jen vizuální. Jakmile se na tu nádheru podíval, cítil ji.
Do mysli mu vtrhl oceán vjemů. Ucítil chuť chleba, který pekla žena ve starověkém Sumeru. Prožil čirou, krystalickou hrůzu vojáka v zákopech u Verdunu, když uslyšel hvizd dělostřeleckého granátu. Zakusil hluboký, tichý klid starce, který se poprvé dívá na svého pravnuka. Cítil triumf vědce objevujícího penicilin i zoufalství zhrzeného milence v renesanční Florencii. Všechny radosti, všechny bolesti, všechny nudné úterní večery i momenty absolutní extáze. Všechno tu bylo, archivované, živé, pulzující v jediné gigantické symfonii bytí.
Viktor zalapal po dechu a ustoupil. Stěna se okamžitě vrátila zpět. Oprýskaná tapeta, bzučící počítač, unavený recepční.
„Trochu silná káva na první lok, že?“ poznamenal suše muž v červené vestě. „Většině lidí trvá pár století, než se v tom naučí plavat, aniž by ztratili sami sebe. Ale nebojte, jakmile se integrujete, zjistíte, že bolest a strach jsou jen data. Získáte přístup k vědomostem celého lidstva. Budete vědět, jak se stavěly pyramidy, i kdo zabil Kennedyho.“
„Kdo zabil Kennedyho?“ vyhrkl Viktor, protože jeho mozek se zoufale snažil chytit něčeho konkrétního.
„Nebudete věřit, ale byla to strašně hloupá náhoda s odraženou kulkou od značky. Konspirační teoretici by z toho měli depresi,“ odfrkl si recepční a znovu se zadíval do monitoru. Najednou se zamračil. Cvakl párkrát do klávesnice. Pak do ní praštil dlaní. „Zatracené moderní technologie.“
„Co se děje?“
„Vaše tělo,“ zamumlal muž. „Oni to nevzdali. Máte rekord, pane Kříži. Čtyřicet sedm minut bez srdeční akce. To je medicínsky nemožné. Váš mozek už by měl mít konzistenci ovesné kaše, ale ten mladý doktor na dálnici do vás narval tolik adrenalinu, že by to probudilo i dinosaura. A teď použili ten zatracený defibrilátor na maximální výkon.“
„Chcete říct… že se vracím?“ Viktor pocítil podivnou směsici úlevy a zklamání. Ten oceán za stěnou… byl děsivý, ale zároveň tak neuvěřitelně lákavý. Byla to pravda celého světa.
„Vypadá to tak,“ povzdechl si recepční. „Systém vás vyhazuje z mezipaměti. Spojení se přerušuje.“
Místnost začala vibrovat. Neonový nápis venku se rozblikal do zběsilého tempa a pach borovicového osvěžovače vystřídal ostrý, kovový pach krve a spáleného masa.
„Počkejte!“ křikl Viktor, když se mu podlahové desky začaly rozpadat pod nohama. „Co mám dělat, až se vrátím? Co mám říct lidem?“
Muž za pultem se poprvé usmál. Byl to upřímný, téměř laskavý úsměv. „Neříkejte jim nic. Stejně by vám nevěřili. Skončil byste v blázinci. Ale pamatujte si to. Pamatujte si, že jsme všichni propojení. Že každá hloupost, kterou uděláte, a každá laskavost, kterou někomu prokážete, se zapíše tamhle do toho cloudu. Tak se snažte, abyste nám tu nezahlcoval servery zbytečným odpadem. Jo, a pane Kříži?“
„Ano?“ Viktor už sotva slyšel vlastní hlas přes narůstající řev, který připomínal startující raketu.
„Až příště pojedete v dešti, sundejte nohu z plynu. Nechci vás tu vidět dřív než za čtyřicet let. Mám tu dost práce s těmi, co se fotí na útesech pro sociální sítě.“
Pak přišel úder. Fyzický, zdrcující náraz, který Viktora roztrhal na kusy a znovu složil dohromady. Bolest byla okamžitá a absolutní. Cítil každé zlomené žebro, propíchnutou plíci i krev v krku.
Otevřel oči. Nad ním blikala ostrá světla nemocničního stropu. Kolem něj se ozýval pípavý zvuk monitorů a vzrušené hlasy v zelených pláštích.
„Máme ho! Pulz naskočil! Je to zázrak, ten chlap byl pětačtyřicet minut mrtvý!“
Viktor se pokusil nadechnout. Bolelo to jako čert. Ale v té bolesti byla realita. Podíval se na sestřičku, která se nad ním skláněla, a v jejích očích na zlomek vteřiny, jen na kratičký okamžik, uviděl záblesk toho nekonečného, pulzujícího světla. Věděl, že už nikdy nebude sám. Byli v tom všichni společně, připojeni na jednu velkou síť, která čekala na konci cesty.
Zavřel oči a slabě, velmi slabě, se usmál. V duchu si dal slib, že až se z tohohle dostane, nikdy už si neobjedná pokoj ve špatném motelu. Už jen z principu.
Nápad – ★★★★☆
Koncept posmrtného života jako laciného motelu s unaveným recepčním sice není v literatuře úplně nový, ale propojení s moderní myšlenkou kolektivního „Cloudu“ mu dodává velmi svěží a originální nádech. Zápletka má jasnou strukturu, pointu a skvěle balancuje mezi humorem a hlubší existenciální myšlenkou. Líbí se mi i drobný popkulturní odkaz na Kennedyho, který text příjemně odlehčuje.
Atmosféra – ★★★★★
Podařilo se ti mistrně zachytit kontrast mezi syrovou realitou autonehody, absurdní všedností posmrtné čekárny a ohromující majestátností kolektivního vědomí. Čtenář je plynule vtažen do děje a díky skvělým smyslovým detailům, jako je pach borovicového osvěžovače, si dokáže prostředí živě představit. Emoční oblouk hlavního hrdiny od zmatku přes úžas až po smíření funguje na jedničku.
Provedení – ★★★★★
Text je neuvěřitelně čtivý, má výborné tempo a stylisticky je na velmi vysoké úrovni. Dialogy působí přirozeně, mají švih a recepční díky nim získává jasný, uvěřitelný charakter. Gramatika i interpunkce jsou zvládnuté s jistotou, takže čtenáře nic nevytrhává z plynulého zážitku a může se plně soustředit na příběh.
Celkové hodnocení:
Jedná se o mimořádně zdařilou povídku, která ukazuje tvůj velký cit pro vyprávění, budování světa i práci s pointou. Příběh má spád, chytrou myšlenku a dokáže v krátkém rozsahu vyvolat úsměv i zamyšlení. Rozhodně v psaní pokračuj, protože tvůj styl je vyzrálý a máš čtenářům co nabídnout.