Existuje zvláštní druh ticha, který nastane, když v místnosti plné ostřílených kriminálníků řeknete něco tak nebetyčně hloupého, že se i otrlým vrahům zastaví kognitivní procesy. Přesně takové ticho teď panovalo ve výslechové místnosti číslo čtyři v suterénu čtvrtého okrsku Nové Prahy.
Inspektor Emil Vrána seděl na kovové židli, která ho tlačila do kříže, a snažil se zachovat si výraz neproniknutelného stoicismu. Ten výraz trénoval dvacet let před zrcadlem. Bohužel, přes pravé zorné pole mu právě přebíhal růžový nápis CHYBA 404: EMPATIE NENALEZENA, následovaný rotujícím trojrozměrným modelem vařené brokolice.
„Zeptám se tě ještě jednou, Karle,“ pronesl Emil hlasem, který měl znít jako drcení štěrku pod pásy buldozeru. Ve skutečnosti ale zněl trochu nejistě, protože mu v levém uchu zrovna hrál zrychlený záznam dechovky. „Kde jsi byl včera mezi desátou a půlnocí? A než začneš zase lhát, uvědom si, že tě viděli.“
Karel „Kladivo“ Kratochvíl, muž, jehož obličej vypadal jako topografická mapa velmi hornatého a velmi bombardovaného území, zamrkal svýma očima. Jedno bylo jeho vlastní, hnědé a krví podlité, druhé byl levný vojenský implantát z Tchaj-wanu, který při každém mrknutí tiše cvakl.
„Byl jsem doma, inspektore,“ zavrčel Kratochvíl a založil si mohutné paže na hrudi. Tetování kybernetických draků na jeho předloktích se napjala. „Koukal jsem na holovizi. Dávali přímý přenos z bahenních zápasů mutantů na Měsíci.“
Emil se pousmál. Byl to ten povýšený, vševědoucí úsměv, kterým byl na oddělení proslulý. V dobách, kdy ještě jeho krční neuro-kopresor SOKRATES-9 fungoval tak, jak inzeroval výrobce, by se mu teď na sítnici vypsal kompletní program měsíční holovize na tři týdny zpátky, analýza srdečního tepu podezřelého, mikro-výrazy v jeho tváři značící lež a pravděpodobnost, s jakou si Kratochvíl ráno vyčistil zuby.
Emil byl na Sokratovi závislý. Nebylo to tak, že by byl hloupý. Kdysi, před lety, býval docela schopný polda. Ale člověk si na absolutní paměť, okamžité psychologické profilování a našeptávání geniálních dedukcí zvykne stejně snadno jako na vyhřívané sedačky ve vznášedle. Postupem let Emil prostě vypnul vlastní mozek a stal se jen jakýmsi biologickým stativem, ústy, která s dramatickým důrazem přednášela to, co mu Sokrates promítal na oční pozadí. Vysloužil si tím pověst žijící legendy, „Břitvy ze čtvrtého okrsku“, muže, kterému neunikne jediný detail.
