Ticho v hlubokém vesmíru není absencí zvuku. Je to fyzická hmota, hustá a neprostupná jako černý asfalt, která se neustále tlačí na titanový trup lodi a hledá sebemenší skulinu. Jáchym to ticho poslouchal už čtrnáct měsíců. Aby se z něj nezbláznil, nechal si v kajutě puštěné větráky na vyšší výkon, než bylo nutné. Jejich monotónní, lehce drnčivý šelest mu připomínal starou lednici v kuchyni jeho babičky. Byla to chabá náplast na vědomí, že mezi ním a nejbližším lidským dechem zeje propast čtyř světelných let.
Průzkumná loď Poutník VII nebyla stavěná na pohodlí. Byla to v podstatě obří senzorická anténa obalená kolem fúzního reaktoru a jedné obytné buňky o velikosti garsonky. Jáchymovým úkolem bylo doletět na okraj sektoru K-89, zmapovat gravitační anomálii, které vědci na Zemi s nedostatkem poetiky říkali „Smyčka“, a vrátit se zpátky. Žádné přistání, žádný kontakt. Jen otočka kolem neviditelného majáku na konci zmapovaného vesmíru.
Všechno se změnilo třetího dne po vletu do vnějšího prstence anomálie.
Začalo to vůní. Jáchym seděl u konzole a lžící nabíral šedivou proteinovou pastu, která měla podle etikety chutnat jako hovězí guláš, ale ve skutečnosti chutnala jako rozvařený karton se solí. Náhle se do sterilního, tisíckrát přefiltrovaného vzduchu plného ozónu a pachu jeho vlastního potu vkradlo něco cizího. Vůně deštěm nasáklé hlíny, tlejícího podzimního listí a levného tabáku značky Sparta.
Jáchym ztuhl se lžící na půl cesty k ústům. „Agnes?“ oslovil palubní systém. „Máme únik v hydroponii? Nebo poruchu v uhlíkových filtrech?“
„Všechny filtrační jednotky vykazují stoprocentní účinnost, Jáchyme,“ odpověděl klidný, syntetický alt, který si před odletem sám nastavil, protože mu připomínal hlas jedné rozhlasové hlasatelky z dětství. „Kvalita vzduchu je v normě. Žádné organické kontaminanty nebyly detekovány.“
„Cítím kouř. A hlínu.“
„Možná jde o mírnou čichovou halucinaci způsobenou dlouhodobou senzorickou deprivací. Doporučuji zvýšit dávku hořčíku a zkrátit dnešní směnu.“
Jáchym lžíci odložil. Halucinace. Samozřejmě. Všichni v zácviku o nich mluvili. Mozek, vyhladovělý po podnětech, si začne vymýšlet vlastní divadlo. Jenže když vstal a vydal se úzkou chodbou k hygienickému boxu, zaslechl z prostoru skladového modulu tiché, ale naprosto zřetelné odkašlání. Takové to chrčivé, kuřácké odkašlání, které slýchal každé ráno celých dvacet let svého života.
Zastavil se. Srdce mu narazilo do žeber jako splašený pták. Na palubě byl sám. Posádku tvořil jen on. Žádná kryogenní lůžka s náhradníky, žádná zvířata. Jen on a tuny kovu.
