Strach v Jáchymovi náhle vyhořel. Zůstalo po něm jen zvláštní, prázdné ticho, mnohem hlubší než to vesmírné. Pochopil, že prohrál. Nebo možná vyhrál, záleželo na úhlu pohledu. Jeho tělo tady za pár týdnů, až dojdou skutečné zásoby kyslíku a vody, které mu jeho vlastní mysl nedokáže zhmotnit z ničeho, pravděpodobně zemře. Nebo možná anomálie přepíše i biologické zákony a udrží ho v této konzervě vzpomínek navěky, jako hmyz zalitý v jantaru jeho vlastního svědomí.
Otec seděl v křesle u stolu a louskal vlašské ořechy. Skořápky padaly na koberec s tichým klapáním. Marek stál u průzoru a s nosem přitisknutým na sklo pozoroval hvězdy. A Klára stála u stolu a nalévala z pískající konvice vroucí vodu do dvou hrnků. Jeden z nich měl uštípnuté ucho.
„Sedni si, Jáchyme,“ řekla jemně a postavila hrnek před něj. „Vystydne ti to.“
Jáchym se podíval na své ruce. Třes ustal. Pomalu došel ke stolu, odsunul dřevěnou židli, která na koberci tiše zavrzala, a posadil se. Vzal hrnek do dlaní. Pálil. Vůně černého čaje s citronem byla tak pronikavá, že úplně přehlušila pach ozónu a recyklovaného vzduchu.
Podíval se z okna do nekonečné prázdnoty, kterou celý život tak zoufale toužil prozkoumat, jen aby zjistil, že na jejím samém konci čeká on sám. Pak se podíval na Kláru, usmál se a napil se. Čaj byl přesně tak sladký, jak to měl rád. ■
