„Agnes,“ zachraptěl Jáchym. „Zažehni motory. Okamžitý obrat o sto osmdesát stupňů. Opouštíme sektor.“
„Obávám se, že to není možné, Jáchyme,“ řekla umělá inteligence.
„To je rozkaz! Nouzové přepsání mise, kód Alfa-devět-nula!“
„Příkaz přijat. Zažehuji trysky.“ Loď se zachvěla. Hluboké hučení reaktoru přešlo do vysokého pískání. Jáchym sledoval navigační údaje. Tah motorů byl na maximu, spotřeba paliva rostla. Ale vzdálenost od středu anomálie se neměnila. Naopak. Čísla pomalu, neúprosně klesala.
„Proč se nevzdalujeme?!“ křičel Jáchym a bušil pěstí do pultu.
„Motory pracují na sto procent,“ odpověděla Agnes svým věcným, klidným tónem. „Prostor před přídí lodi se však rozpíná rychleji, než je naše maximální rychlost, zatímco prostor za zádí se smršťuje. Z fyzikálního hlediska letíme vpřed, ale geometrie sektoru se uzavřela.“
Klára se smutně usmála a pohladila ho po tváři. Tentokrát už neucukl. Neměl kam. „Nemůžeš utéct sám před sebou, Jáchyme. Tady venku už žádné tam není. Všechno tam jsi ty. Proč myslíš, že ses přihlásil na tuhle sebevražednou misi? Chtěl jsi být sám. Chtěl jsi utéct ze světa, kde věci bolí, kde lidi umírají a láska končí. Ale člověk si své vězení nosí v lebce.“
Loď se otřásla. Kovové stěny Poutníka VII začaly vydávat zvláštní, táhlý zvuk, jako když praskají ledy na jarní řece. Jáchym se rozhlédl. Šedivé titanové panely na bocích můstku ztrácely svou kovovou ostrost. Jejich hrany se vpíjely do sebe, barva se měnila. Z chladné oceli vystupoval hrubý vzor starých válečkovaných tapet, jaký mívali v obýváku, když byl malý.
Konzole pod jeho rukama změkla. Studený plast a sklo se pod prsty proměnily v teplé, lakované dřevo dubového stolu, do kterého kdysi kružítkem vyryl své iniciály. Když se podíval dolů, hliníková mříž podlahy mizela pod vrstvou ošoupaného perského koberce.
„Agnes!“ vykřikl v poslední vlně paniky. „Co se to děje s trupem?! Ztrácíme hermetičnost!“
„Trup je… v pořádku, Jáchyme,“ ozval se hlas z reproduktorů, ale už nezněl jako syntetický alt. Zněl unaveně, starobyle, jako když mluví babička ze starého bakelitového rádia na kredenci. „Všechno je v pořádku. Voda na čaj už se vaří… šššš… jenom přilož do kamen… šššš…“
Reproduktor ztichl. Místo něj se ozvalo tiché, pravidelné tikání pendlovek.
Jáchym stál uprostřed místnosti, která už nebyla kosmickou lodí, ale podivným, snovým hybridem všech míst, kde kdy žil. Strop byl pořád klenutý a vedly po něm tlusté svazky kabelů, ale visel z něj skleněný lustr z bytu ve Vršovicích. Jediná věc, která zůstala nezměněná, byl obrovský kruhový průzor vepředu. Za ním zuřil vesmír, fialová mlhovina se kroutila v tichém běsnění miliony kilometrů od domova, přímo za záclonou s drobným květinovým vzorem.
Nápad – ★★★★☆
Základní premisa vesmírné anomálie, která zhmotňuje vzpomínky a podvědomí posádky, je sice silně inspirovaná klasikou žánru (zejména Lemovým Solaris), ale vy jste ji uchopil po svém a velmi funkčně. Zasadit do chladného vesmíru ryze české reálie – od cigaret Sparta přes Vršovice až po Rudé právo – dodává příběhu nečekanou autenticitu a svěžest. Myšlenka „kvantové pěny“, která bez přítomnosti jiného vědomí pouze pasivně zrcadlí jediného pozorovatele, funguje jako skvělé sci-fi vysvětlení. Pro ještě vyšší hodnocení by stálo za to zkusit tento známý tropus obohatit o nějaký zcela nečekaný zvrat, přesto jde o výborně vystavěnou zápletku.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je nejsilnější zbraní vaší povídky a zaslouží si absolutní hodnocení. Dokázal jste mistrně pracovat s kontrasty: sterilní, klaustrofobní chlad kosmické lodi se postupně a plíživě prolíná s hřejivou, ale vlastně děsivou banalitou domova. Zapojení všech smyslů (pach tabáku, chuť proteinové pasty, studené prsty, tikání pendlovek) vtahuje čtenáře přímo na palubu Poutníka VII. Závěrečná surreálná proměna kovového můstku v obývací pokoj s květinovou záclonou za průzorem do hlubokého vesmíru je obraz, který v paměti zůstane ještě dlouho po dočtení.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky je text na mimořádně vysoké úrovni, působí velmi vypsaně a profesionálně. Máte skvělý cit pro rytmus vět, přirozené dialogy a živé metafory (např. ticho jako černý asfalt, hmyz zalitý v jantaru svědomí). Jediným drobným neduhem je občasná doslovnost v druhé polovině, kdy postavy (zejména Klára) až příliš explicitně vysvětlují hlavní myšlenku a psychologické motivace hrdiny – nebojte se nechat více prostoru čtenářově domýšlivosti. Text je navíc po jazykové i pravopisné stránce prakticky bezchybný, což čtenářský zážitek jen umocňuje.
Celkové hodnocení:
Napsal jste vynikající psychologickou sci-fi povídku, která by se bez problémů uživila v profesionální žánrové antologii. Ačkoliv stavíte na známých základech, dokázal jste tématu vdechnout velmi osobitou duši, hlubokou melancholii a uvěřitelnou lidskost. Práce s gradací napětí a postupným rozkladem reality ukazuje na váš velký vypravěčský talent. Rozhodně v psaní pokračujte, máte skvěle našlápnuto a je radost vaše texty číst!