„Musím vědět, co se děje,“ zamumlal Jáchym, když se čtvrtého dne odplížil k vědecké konzoli. Oči měl podlité krví, ruce se mu třásly tak, že se sotva trefoval do kláves. Ignoroval Kláru, která mu stála za zády a jemně mu masírovala ztuhlou šíji. Ignoroval otce, který seděl na podlaze pod panelem a četl si třicet let staré Rudé právo.
„Agnes, dej mi surová data ze senzorů dlouhého dosahu. Nefiltrovaná. Chci vidět spektrální analýzu Smyčky v reálném čase.“
Na obrazovce naskočily grafy. Křivky, které měly připomínat sinusoidy gravitačních vln, vypadaly úplně jinak. Větvily se, zahušťovaly do podivných uzlů a zase se rozbíhaly. Jáchym na ně zíral. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, na co se dívá. Nebyl neurolog, ale po včerejším skenu měl ten obraz ještě v živé paměti.
„Agnes,“ vydechl. „Překryj ten gravitační graf mapou mého včerejšího EEG.“
Dvě barevné sítě se na monitoru prolnuly. Zelená a červená. Splynuly v jednu jedinou, dokonale identickou strukturu. Každý záchvěv anomálie tam venku, každé zavlnění časoprostoru v okruhu milionu kilometrů přesně kopírovalo elektrické výboje v jeho vlastním mozku.
„Co to znamená?“ zeptal se do prázdna.
„Znamená to, že je tu hrozná ozvěna, chlapče,“ ozval se za ním otec a složil noviny. „Křičíš do prázdnýho sudu a divíš se, že se ti vrací tvůj vlastní hlas.“
Jáchym se prudce otočil. „Drž hubu! Nejsi skutečný!“
„A co je tady skutečný?“ zeptala se Klára a posadila se na hranu konzole, přímo přes klávesnici. Její tělo přitom nestisklo jediné tlačítko, přestože když se jí Jáchym dotkl, byla pevná jako skála. „Letěl jsi sem hledat cizí inteligenci, Jáchyme. Nebo aspoň pochopit zákony vesmíru. Ale vesmír tady na kraji ještě není hotový. Je to jenom tekuté zrcadlo. Nemá tvar, dokud se do něj někdo nepodívá.“
Jáchym zíral střídavě na ni a na monitor. V hlavě se mu začal skládat obraz, tak absurdní a zároveň tak děsivě logický, až se mu z něj zvedl žaludek. Smyčka nebyla černá díra ani červí díra. Byla to oblast čirého, nezformovaného potenciálu. Kvantová pěna v makroskopickém měřítku, která čekala na pozorovatele, aby zkolabovala do konkrétního stavu. A jediným pozorovatelem v okruhu světelných let byl on. Osamělý, unavený muž s hlavou plnou výčitek, stesků a nedořečených vět.
Anomálie s ním nekomunikovala. Neměla vlastní vědomí. Jenom nasála obsah jeho mysli jako houba a začala ho v reálném čase promítat zpátky do prostoru. Ohýbala světlo, skládala subatomární částice z vakua podle šablony jeho vzpomínek, protože nic jiného v okolí neměla k dispozici.
