Protokol Argas

Černý humorDobrodružstvíNapětíSci-fiVěda

⏱️ Doba čtení: cca 8 minut

Záchranný modul lodi Vanguard připomínal po tvrdém přistání na nehostinném povrchu exoplanety Gliese 667 Cc spíše zmačkanou konzervu než triumf lidského inženýrství. Elias Thorne, palubní specialista na xenobotaniku, seděl v otřesuvzdorném křesle a tupě zíral na prasklý hlavní displej. Venku zuřila bouře z krystalického amoniaku, která by z člověka sedřela kůži za méně než dvanáct sekund. Uvnitř modulu vládlo mrazivé ticho, přerušované jen rytmickým odkapáváním chladicí kapaliny z proraženého potrubí.

„ALMO,“ promluvil Elias chraptivě a odkašlal si krev, která mu po nárazu uvízla v krku. „Jaká je situace s našimi zásobami? Chci slyšet tu lepší verzi, pokud nějaká existuje.“

Z reproduktorů se ozval syntetický ženský hlas lodní umělé inteligence. Zněl naprosto klidně, což Eliase vždycky spolehlivě iritovalo. „Zásoby potravin a pitné vody byly při dekompresi nákladového prostoru vaporizovány, Eliasi. Aktuální stav kalorií na palubě: nula. Stav vody: nula, pokud nepočítám kondenzát na vnitřní straně trupu, který obsahuje stopy hydraulické kapaliny.“

Elias si promnul spánky. „Výborně. A záchranná mise?“

„Nouzový signál byl úspěšně zachycen retranslační stanicí na Proximě. Křižník Archimedes změnil kurz a směřuje k našim souřadnicím. Odhadovaný čas příletu je jedna tisícovka osm set dvacet pět pozemských dnů. Tedy zhruba pět let.“

Elias se rozesmál. Byl to suchý, zoufalý zvuk. „Pět let. Bez jídla a vody. ALMO, víš, že lidské tělo vydrží bez vody zhruba tři dny? To znamená, že na Archimeda bude čekat jen velmi dobře promrzlá hromádka prachu v kombinéze.“

„Jsem si plně vědoma biologických limitů druhu Homo sapiens,“ odvětila ALMA. „Proto navrhuji aktivovat Protokol Argas. Máte k němu přístup díky své bezpečnostní prověrce úrovně čtyři.“

Elias zpozorněl. Modul byl navržen pro krátkodobé přežití, žádné kryospánkové komory se do něj nevešly. „Co je to Protokol Argas? Zní to jako nějaká starořecká metoda popravy.“

„Jde o experimentální lékařskou proceduru vyvinutou na základě výzkumu prastarých suchozemských parazitů z řádu klíšťat. Konkrétně rodu Argas. Biologové na Zemi před staletími zjistili, že tito tvorové dokážou snížit svůj metabolismus natolik, že vydrží bez jakéhokoliv příjmu potravy déle než pět let. Využívali k tomu radikální úsporné hospodaření s energií na buněčné úrovni. Lékařská divize naší společnosti tento mechanismus syntetizovala pro extrémní případy přežití v hlubokém vesmíru.“

„Chceš ze mě udělat klíště?“ zeptal se Elias a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Obří, hladové klíště, co bude pět let zírat do zdi a čekat na krev?“

„Nebudete zírat do zdi, Eliasi. Váš metabolismus klesne na nula celá dvě desetiny procenta běžné hodnoty. Vaše srdce udeří zhruba jednou za dvanáct minut. Tělesná teplota klesne těsně nad bod mrazu. Váš mozek přejde do stavu hlubokého útlumu. Subjektivně těch pět let vnímáte jako dlouhý, pravděpodobně velmi zmatený sen. Modul má v lékárničce dostatek chemických inhibitorů a nanobotů k provedení syntézy.“

Elias se podíval na své ruce, které se už teď třásly zimou. Topný systém modulu běžel na sotva pět procent výkonu, aby šetřil zbytky energie v bateriích. Teplota nezadržitelně klesala. Neměl na výběr.

„Dobře. Jaká jsou rizika?“

„Při probouzení může dojít k masivnímu selhání orgánů, nekróze končetin, těžkým halucinacím nebo trvalému poškození nervové soustavy. A je tu dvacetiprocentní šance, že se už nikdy neprobudíte.“

„Ty mě vážně umíš uklidnit, ALMO. Jdeme na to. Stejně tu nemám rozečtenou žádnou knihu.“

Na pokyn umělé inteligence se z opěrky křesla vysunul svazek tenkých, transparentních hadiček opatřených automatickými jehlami. Elias si rozepnul límec termo-kombinézy a obnažil krk. Další port si připojil k předloktí levé ruky. Cítil, jak se mu zrychlil tep – instinktivní reakce těla na blížící se neznámo.

„Zahajuji aplikaci inhibitorů buněčného dýchání,“ oznámila ALMA. „Doporučuji zavřít oči. Proces bude… diskomfortní.“

První vlna chladu nebyla vnější, přišla zevnitř. Elias měl pocit, jako by mu někdo do žil napumpoval tekutý dusík. Ostrá bolest mu vystřelila od krku přímo do míchy. Zatajil dech, svaly se mu křečovitě stáhly. Chtěl křičet, ale hlasivky už neposlouchaly. Světlo nouzové červené diody nad jeho hlavou začalo pulzovat v podivném, zpomaleném rytmu.

„Fáze jedna dokončena,“ slyšel ALMU, ale její hlas zněl, jako by k němu doléhal z podvodní jeskyně. „Srdce zpomaluje. Čtyřicet tepů. Dvacet tepů. Deset.“

Eliasův zrak se rozostřil. Vnímal, jak se mu hrudník zvedá s nesnesitelnou těžkostí. Každý nádech vyžadoval úsilí srovnatelné se zvedáním balvanu. Myšlenky ztrácely soudržnost, měnily se v izolované ostrůvky vědomí plující v hustém, temném oceánu.

Zima přestala bolet. Stala se jeho součástí. Ztratil pocit hranic vlastního těla. Zvuk odkapávající chladicí kapaliny se natáhl; mezi jednou a druhou kapkou uběhly snad celé hodiny. Čas přestal dávat smysl.

A pak přišlo ticho. Absolutní, drtivé prázdno.

Během následujících let se modul pokryl silnou vrstvou námrazy. Vlhkost z Eliasova minimálního dechu krystalizovala na stěnách, na kabelech i na prasklém displeji. Seděl tam, nehybný jako socha z masa a kostí, zatímco venkovní bouře bičovaly trup lodi. Jeho mysl se propadla do bizarních hlubin. Zdálo se mu o rozlehlých, vyschlých pouštích, kde se plazil pískem v podobě obrovského, obrněného hmyzu. Cítil žízeň, která trvala staletí. Občas zaznamenal záblesk vnější reality – změnu tlaku, vibraci, slabý svit diody – ale nedokázal na ně reagovat. Byl vězněm ve vlastní biologické schránce, hibernující anomálií uprostřed mrtvého vesmíru.

Když se do temnoty konečně zařízl ostrý zvuk řezaného kovu, Eliasův mozek to vyhodnotil jako další halucinaci. Zvuk byl ostrý, ječivý a provázely ho oslepující jiskry. Trup modulu se otřásl. Námraza ze stropu se snesla dolů jako sníh.

„Máme průnik! Pozor na ostré hrany!“ ozval se drsný, cizí hlas. Dovnitř vnikl kužel oslnivého bílého světla.

ALMA, která po celou dobu odebírala zbytkovou energii přímo z Eliasova obleku, okamžitě zareagovala. „Detekována přítomnost záchranného týmu. Zahajuji resuscitační protokol. Aplikuji adrenalin a metabolické stimulanty.“

Návrat k životu byl tisíckrát horší než usínání. Eliasovo tělo se vymrštilo v poutech křesla. Srdce, které pět let spalo, dostalo obrovský chemický kopanec a začalo zběsile bušit. Krev se rvala zúženými cévami, což vyvolalo pocit, že ho někdo zevnitř zapálil. Z hrdla mu unikl chraplavý, nelidský skřek. Oči se mu rozevřely dokořán, oslepené světlem záchranářských svítilen.

„Proboha, on žije!“ zakřičel muž v těžkém skafandru a sklonil se k němu. Na rameni měl nášivku křižníku Archimedes. „Chlape, slyšíte mě? Jste v bezpečí!“

Elias se dusil vlastním dechem. Zmateně mrkal. Jeho obličej byl propadlý, kůže měla nezdravý, popelavý odstín a svaly byly atrofované na samou hranici funkčnosti. Trvalo několik minut, než dokázal zkoordinovat jazyk s hlasivkami.

„Pět… let?“ zachroptěl.

„Ano. Čtyři roky, jedenáct měsíců a dvanáct dní, abychom byli přesní,“ odpověděl záchranář a začal opatrně odpojovat hadičky z jeho krku. „Je to zázrak, že vaše tělo neselhalo. Jak se cítíte?“

Elias se ztěžka opřel hlavou o opěrku, z níž opadávaly kusy ledu. Pokusil se o úsměv, ale jeho ztuhlé obličejové svaly vytvořily spíše děsivý škleb. Vzpomněl si na prastarého tvora, díky kterému přežil, na ten malý, nezdolný organismus, co dokázal oklamat samotnou smrt.

„Cítím se…“ vydechl Elias a v očích mu probleskla jiskra inženýrského sarkasmu, „…jako bych si dal k obědu vlastní žaludek. Máte na lodi něco k snídani?“