Tam někde hluboko v lesích, daleko od měst i hlavních tahů, kde se krajina láme v nekonečné pásy tmavých hvozdů, leží vesnice Černolesí. Nikdo už přesně neví, odkud se její jméno vzalo. Jestli podle lesů, které ji sevřely ze všech stran jako stěny, nebo podle něčeho staršího a méně vysvětlitelného, co tu bylo dřív než lidé sami. A možná je lepší to ani nezjišťovat. Dnes na tom stejně nikomu nezáleží. Ti, kdo tu žijí, to berou jako samozřejmost. A ti ostatní o Černolesí buď nikdy neslyšeli, nebo ho bez přemýšlení minuli pohledem, když ho zahlédli na mapě jako drobnou, nenápadnou tečku v prostoru, kde už se nic důležitého neděje.
Přes vesnici vedla jediná cesta, ale provoz na ní byl tak řídký, že každý projíždějící vůz vzbudil pozornost místních. Železniční trať, která sem kdysi přivedla poslední vlak, je dnes jen zarostlá stopa v trávě — tichá připomínka toho, že odtud se kdysi dalo odejít.
A přesto Černolesí není zapomenuté. Jen stojí stranou.
Má svou školu, hospodu, obchod i kino, které sice už dávno nepromítá, ale pořád stojí, jako by čekalo, že se jednou zase začne něco dít. Všechno tu existuje v jakémsi zpomaleném rytmu, kde se dny nevalí vpřed, ale spíš usazují jeden na druhý.
Navenek by to mohlo působit klidně, možná až obyčejně. Pro místní to tak snad i je — jejich život plyne pomalu a samozřejmě, bez zbytečných výkyvů. Jenomže pro cizího člověka je to jiné. Stačí přijet zvenčí a ten klid začne působit těžce, svíravě. Ne jako pohoda, ale jako něco, co ho tiše sleduje a čeká, jak na něj zapůsobí.
Ve vesnici před časem žil i Pavel se svou ženou Marií. Pavel byl obuvníkem. Práce mu šla od ruky a protože byl v Černolesí jediným ševcem, o zákazníky neměl nouzi. Jeho milovaná žena Marie pracovala jako uklízečka v místní škole. Byť se znali dlouho předtím, dohromady se dali až na vesnické slavnosti a oběma bylo hned jasné, že našli lásku na celý život. Jen netušili, že ten život nebude tak dlouhý, jak si vysnili. Žili jeden pro druhého a věřili, že na světě neexistuje nic, co by je mohlo rozdělit. Alespoň do chvíle, než Marie vážně onemocněla a krátce nato zemřela.
Do té doby veselého a věčně usměvavého Pavla tragická událost naprosto zničila. Vyčítal si, že nedokázal své milované Marii pomoct. Uzavřel se do sebe, přestal téměř chodit mezi lidi a den co den se až do noci opíjel ve své dílně. Ruku v ruce s tím začal kašlat na práci a zákazníci začali postupem času kašlat na něj.
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!