„Fyzika je jen jedna, pane Rubeši. A byla schválena parlamentem.“
„Parlament by neschválil ani východ slunce, kdyby z něj neplynuly daně,“ zamručel Ignác. „Pojďte sem. Podívejte se z okna. Co vidíte?“
Felix neochotně přistoupil k oknu. Obešel přitom centrální osu stroje, masivní bronzový sloup, kolem kterého se pomalu, téměř neznatelně otáčelo obrovské krokové kolo. Celá místnost tiše tikala, byl to zvuk, který člověk po chvíli přestal vnímat ušima a začal ho cítit v kostech.
„Vidím mlhu,“ řekl revizor suše. „Meteorologický jev. Kondenzace vodní páry.“
„Kondenzace vodní páry,“ zopakoval Ignác s jemným úsměvem, v němž se mísila shovívavost se smutkem. „Víte, proč se tahle observatoř postavila zrovna tady? Proč tenhle obrovský chronometr, který teď obdivujete – a já vím, že ho obdivujete, i když se snažíte tvářit, že vás zajímají jen ty vaše lejstra – nespouští závaží, ale je napojený na táhla vedoucí hluboko do skály?“
„Předpokládám, že kvůli stabilitě kyvadla.“
„Kvůli váze,“ opravil ho Ignác. „Tohle údolí je jako kotel. Všechno, co se v něm stane, v něm také zůstane. Když ve městě zemře člověk, jeho smutek se rozptýlí v ulicích, odvětrá se do širého světa. Ale tady? Tady se drží u země. Každá nezaplacená směnka, každá zlomená láska, každý povzdech staré vdovy. To všechno houstne, usazuje se to. A ta mlha, to není voda, chlapče. To je lidská melancholie.“
Felix se zasmál. Byl to krátký, nervózní zvuk. „Vy si ze mě střílíte. Jste blázen. Byl jste tu moc dlouho sám. Melancholie nemá fyzikální vlastnosti.“
„Nemá?“ Ignác zvedl obočí. „Tak proč máte pocit, že jsou dny, které se vlečou jako med, a dny, které utečou jako splašený kůň? Čas reaguje na gravitaci smutku. Čím je údolí těžší, tím pomaleji čas plyne. Mým úkolem není čas určovat. Mým úkolem je ho korigovat. Kompenzovat tu zátěž, aby údolí neztuhlo v jediném nekonečném úterním odpoledni.“
Revizor si odkašlal a vytáhl z kapsy vesty zlaté cibule. S klapnutím je otevřel. „Můj úřední chronometr, seřízený podle nebeských těles, ukazuje čtrnáct hodin a dvanáct minut. Váš stroj,“ ukázal na masivní ciferník na stěně, „ukazuje, že je teprve dopoledne předchozího pátku. Nařizuji vám tu věc okamžitě rekalibrovat.“
Konvice zapískala. Ignác zalil dvěma hrnky tmavou tekutinu a jeden beze slova podal mladíkovi. Ten ho automaticky přijal, stále zíraje na své hodinky.
„Před týdnem zemřel v údolí starý mlynář,“ promluvil do ticha Ignác, tentokrát zcela vážně. „Byl to dobrý člověk. Znal se s každým. Celá vesnice truchlila. Mlha stoupla o deset metrů. Čas dole se téměř zastavil. Kdybych tehdy to soukolí zrychlil, jak to po mně žádáte, víte, co by se stalo? Přetrhl by se.“
