„Fyzika je jen jedna, pane Rubeši. A byla schválena parlamentem.“
„Parlament by neschválil ani východ slunce, kdyby z něj neplynuly daně,“ zamručel Ignác. „Pojďte sem. Podívejte se z okna. Co vidíte?“
Felix neochotně přistoupil k oknu. Obešel přitom centrální osu stroje, masivní bronzový sloup, kolem kterého se pomalu, téměř neznatelně otáčelo obrovské krokové kolo. Celá místnost tiše tikala, byl to zvuk, který člověk po chvíli přestal vnímat ušima a začal ho cítit v kostech.
„Vidím mlhu,“ řekl revizor suše. „Meteorologický jev. Kondenzace vodní páry.“
„Kondenzace vodní páry,“ zopakoval Ignác s jemným úsměvem, v němž se mísila shovívavost se smutkem. „Víte, proč se tahle observatoř postavila zrovna tady? Proč tenhle obrovský chronometr, který teď obdivujete – a já vím, že ho obdivujete, i když se snažíte tvářit, že vás zajímají jen ty vaše lejstra – nespouští závaží, ale je napojený na táhla vedoucí hluboko do skály?“
„Předpokládám, že kvůli stabilitě kyvadla.“
„Kvůli váze,“ opravil ho Ignác. „Tohle údolí je jako kotel. Všechno, co se v něm stane, v něm také zůstane. Když ve městě zemře člověk, jeho smutek se rozptýlí v ulicích, odvětrá se do širého světa. Ale tady? Tady se drží u země. Každá nezaplacená směnka, každá zlomená láska, každý povzdech staré vdovy. To všechno houstne, usazuje se to. A ta mlha, to není voda, chlapče. To je lidská melancholie.“
Felix se zasmál. Byl to krátký, nervózní zvuk. „Vy si ze mě střílíte. Jste blázen. Byl jste tu moc dlouho sám. Melancholie nemá fyzikální vlastnosti.“
„Nemá?“ Ignác zvedl obočí. „Tak proč máte pocit, že jsou dny, které se vlečou jako med, a dny, které utečou jako splašený kůň? Čas reaguje na gravitaci smutku. Čím je údolí těžší, tím pomaleji čas plyne. Mým úkolem není čas určovat. Mým úkolem je ho korigovat. Kompenzovat tu zátěž, aby údolí neztuhlo v jediném nekonečném úterním odpoledni.“
Revizor si odkašlal a vytáhl z kapsy vesty zlaté cibule. S klapnutím je otevřel. „Můj úřední chronometr, seřízený podle nebeských těles, ukazuje čtrnáct hodin a dvanáct minut. Váš stroj,“ ukázal na masivní ciferník na stěně, „ukazuje, že je teprve dopoledne předchozího pátku. Nařizuji vám tu věc okamžitě rekalibrovat.“
Konvice zapískala. Ignác zalil dvěma hrnky tmavou tekutinu a jeden beze slova podal mladíkovi. Ten ho automaticky přijal, stále zíraje na své hodinky.
„Před týdnem zemřel v údolí starý mlynář,“ promluvil do ticha Ignác, tentokrát zcela vážně. „Byl to dobrý člověk. Znal se s každým. Celá vesnice truchlila. Mlha stoupla o deset metrů. Čas dole se téměř zastavil. Kdybych tehdy to soukolí zrychlil, jak to po mně žádáte, víte, co by se stalo? Přetrhl by se.“
Nápad – ★★★★★
Myšlenka, že lidský smutek a melancholie mají fyzikální hmotnost, tvoří mlhu a zpomalují běh času, je naprosto brilantní a vysoce originální. Tento prvek magického realismu s jemným nádechem steampunku funguje v malém, uzavřeném prostoru povídky dokonale. Střet úředního šimla s vyšší, poetickou pravdou světa sice není v literatuře novinkou, ale vaše zpracování mu dává zcela čerstvý a hluboce lidský rozměr.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je od první věty neuvěřitelně hutná a hmatatelná. Okamžitě čtenáře vtáhnete do prostředí věže – cítíme vůni leštidla a horkého oleje, slyšíme tikot obřího stroje, který rezonuje až v kostech, a vidíme těžkou, mléčnou mlhu v údolí. Kontrast mezi chladnou, upjatou byrokracií a hřejivou, melancholickou moudrostí starého správce vyvolává přesně ty správné emoce a drží čtenáře v tichém úžasu až do konce.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky je text nesmírně vyzrálý, plynulý a čtivý, s bohatou slovní zásobou a skvělými metaforami (např. čas krájený jako štangle salámu nebo sny procházející se po návsi). Dialogy jsou přirozené, mají výbornou dynamiku a skvěle charakterizují obě postavy. V textu je jen několik drobných technických nedostatků – například překlep v oslovení „asistence“ místo „asistente“, chybný tvar přechodníku „sledujíc“ (pro muže správně „sleduje“) nebo zmatek v tom, zda Ignác nabízel kávu, ale pak vařil čaj. Tyto detaily však nijak nesnižují vynikající úroveň vašeho vypravěčského řemesla.
Celkové hodnocení:
Napsal jste naprosto vynikající povídku, která by se bez problémů uživila v profesionální antologii fantastické či magicko-realistické literatury. Má přesně to, co dobrá povídka potřebuje: silný ústřední motiv, skvěle vykreslené postavy na malém prostoru, gradaci a uspokojivou, hřejivou pointu. Je vidět, že máte obrovský cit pro jazyk, rytmus věty a budování světa pomocí drobných, ale výmluvných detailů. Rozhodně v psaní pokračujte, máte v sobě přirozený vypravěčský talent, který je radost číst!