„Kdo by se přetrhl?“
„Čas, pane Felixi. Čas je jako tkáň. Můžete ji natahovat, ale když zaberete moc zprudka, roztrhne se. Vznikne trhlina. Lidé by začali zapomínat jména svých dětí, mléko by zkyslo ještě ve vemeni a sny by se volně procházely po návsi. Někdy musíte nechat lidi prožít jejich smutek. Musíte jim dát ty tři dny navíc.“
Felix hleděl na starce jako na zjevení. Chtěl něco říct. Chtěl citovat vyhlášku číslo 42/B o synchronizaci císařského času. Ale něco v té místnosti, možná rytmický tlukot velkého mosazného srdce, možná ten hutný, bílý oceán za oknem, mu svíralo hrdlo.
„Nesmysl,“ zachrčel nakonec, ale chybělo tomu přesvědčení. „To se nedá nijak dokázat.“
Ignác se usmál. Odložil svůj hrnek a popošel k velké železné páce, která vystupovala z podlahy těsně vedle hlavního ozubeného kola. Byla zajištěna koženým řemenem.
„Podívejte se pozorně na ty své úřední hodinky, asistence. A sledujte vteřinovou ručičku.“
Felix sklopil zrak k malému bílému ciferníku ve své dlani. Ručička neúprosně a přesně odsekávala čas. Tik. Tik. Tik.
Ignác uvolnil řemen a oběma rukama se opřel do těžké železné páky. S ohlušujícím kovovým zaskřípěním se centrální kolo stroje na okamžik zastavilo. Věž se otřásla, jako by do ní narazil poryv neviditelného větru. Z hlubin hory se ozval táhlý, stenavý zvuk, jako by si sama skála povzdechla.
Felix zalapal po dechu. Vteřinová ručička na jeho hodinkách se zachvěla. A pak, navzdory všem fyzikálním zákonům, navzdory parlamentu a Císařskému úřadu pro standardizaci, se zastavila. Udělala drobný krok zpět. Tik… a ticho.
Mladý revizor zvedl zrak. Přes okno viděl, jak se hladina bílé mlhy v údolí zavlnila a nepatrně klesla. Pocítil zvláštní lehkost na prsou, jakýsi stín radosti, který mu nepatřil, ale přesto jím prošel.
Ignác páku pustil a ta s cvaknutím zapadla zpět do své polohy. Kolo se s duněním dalo znovu do pohybu. Ručička na Felixových hodinkách opět ožila a pokračovala vpřed, jako by se nic nestalo.
Místností se rozhostilo ticho, rušené jen uklidňujícím mechanickým tikotem.
„Dole se právě narodilo dítě,“ zašeptal starý hodinář a otřel si pot z čela. „Mladým Sýkorovým. První syn. Ta radost zředila mlhu. Mohl jsem nám umazat dvanáct minut zpoždění.“
Felix stál bez hnutí. Sledoval své hodinky, pak zíral na obrovský mechanismus a nakonec na starého muže v ušpiněné zástěře. Všechno, co se na univerzitě učil, se právě roztříštilo o stěny této izolované věže. Pomalu zaklapl zlaté cibule a uložil je zpět do kapsy.
