Když do observatoře na hoře Ceneri dorazil revizor z hlavního města, voněla místnost jako obvykle. Byla to hutná, starosvětská směsice leštidla na mosaz, horkého oleje, prachu a něčeho, co by se dalo nazvat zádumčivostí starého muže. Ignác, správce věže a hlavní údržbář údolního času, právě stál na dřevěných štaflích a hadříkem pečlivě zbavoval mastnoty ozubené kolo o velikosti formanského vozu.
Revizor se jmenoval Felix. Byl mladý, štíhlý, naškrobený a do kruhové kamenné místnosti vstoupil s tou specifickou byrokratickou arogancí, která má zakrýt fakt, že právě vyšel čtyři sta sedmnáct točitých schodů a plíce mu hoří spravedlivým hněvem.
„Ignác Rubeš?“ vydechl Felix a opřel se o kamennou zárubeň, aby neupadl. V ruce svíral dřevěnou desku s připnutými archy papíru.
Ignác nepřestal leštit. Z jeho pohledu vypadal revizor jako přerostlý a mírně neurotický havran. „To záleží,“ odvětil správce klidně, jeho hluboký hlas rezonoval v akustice věže. „Pokud nesete zprávy o snížení platu, jsem už léta po smrti. Pokud nesete kávu, jsem Ignác Rubeš, k vašim službám.“
„Jsem vrchní asistent Felix z Císařského úřadu pro standardizaci metrik a chronometrie,“ narovnal se mladík a pokusil se o přísný pohled, což mu trochu kazila kapička potu stékající po špičce nosu. „A nesu vám, pane Rubeši, velmi vážné varování. Vaše údolí se zpožďuje.“
Ignác pomalu slezl ze štaflí. Otřel si ruce do zástěry, která pamatovala lepší časy a možná i jiné panovníky. Přistoupil k velkému klenutému oknu, které zabíralo celou západní stěnu věže. Za ním se rozkládalo údolí, nebo spíše to, co z něj bylo vidět. Byla to jen jednolitá, mléčně bílá plocha těžké mlhy, z níž sem tam jako osamělé ostrovy vystupovaly špičky smrků.
„Zpožďuje?“ opáčil Ignác. „To je silné slovo. Řekl bych spíše, že údolí nespěchá. Nemá kam.“
„Tři dny a čtyři hodiny!“ vyštěkl Felix a zaťukal prstem na své papíry. „Podle mých záznamů jste oproti hlavnímu městu pozadu o neuvěřitelných sedmdesát šest hodin. To je naprosto nepřípustné! Víte, co by se stalo, kdyby se takhle choval každý okres? Vlaky by se srážely, pošta by nedávala smysl a lidé by umírali dříve, než by se narodili!“
Starý správce se uchechtl a přešel k malému litinovému vařiči v rohu místnosti. Postavil na něj konvici s vodou. „Vy lidé z města máte o čase hrozně lineární představy, pane Felixi. Považujete ho za něco, co se dá nařezat na stejné plátky jako štangle salámu. Vteřina jako vteřina. Ale tady nahoře…“ mávl rukou k oknu, „tady nahoře platí jiná fyzika.“
Nápad – ★★★★★
Myšlenka, že lidský smutek a melancholie mají fyzikální hmotnost, tvoří mlhu a zpomalují běh času, je naprosto brilantní a vysoce originální. Tento prvek magického realismu s jemným nádechem steampunku funguje v malém, uzavřeném prostoru povídky dokonale. Střet úředního šimla s vyšší, poetickou pravdou světa sice není v literatuře novinkou, ale vaše zpracování mu dává zcela čerstvý a hluboce lidský rozměr.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je od první věty neuvěřitelně hutná a hmatatelná. Okamžitě čtenáře vtáhnete do prostředí věže – cítíme vůni leštidla a horkého oleje, slyšíme tikot obřího stroje, který rezonuje až v kostech, a vidíme těžkou, mléčnou mlhu v údolí. Kontrast mezi chladnou, upjatou byrokracií a hřejivou, melancholickou moudrostí starého správce vyvolává přesně ty správné emoce a drží čtenáře v tichém úžasu až do konce.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky je text nesmírně vyzrálý, plynulý a čtivý, s bohatou slovní zásobou a skvělými metaforami (např. čas krájený jako štangle salámu nebo sny procházející se po návsi). Dialogy jsou přirozené, mají výbornou dynamiku a skvěle charakterizují obě postavy. V textu je jen několik drobných technických nedostatků – například překlep v oslovení „asistence“ místo „asistente“, chybný tvar přechodníku „sledujíc“ (pro muže správně „sleduje“) nebo zmatek v tom, zda Ignác nabízel kávu, ale pak vařil čaj. Tyto detaily však nijak nesnižují vynikající úroveň vašeho vypravěčského řemesla.
Celkové hodnocení:
Napsal jste naprosto vynikající povídku, která by se bez problémů uživila v profesionální antologii fantastické či magicko-realistické literatury. Má přesně to, co dobrá povídka potřebuje: silný ústřední motiv, skvěle vykreslené postavy na malém prostoru, gradaci a uspokojivou, hřejivou pointu. Je vidět, že máte obrovský cit pro jazyk, rytmus věty a budování světa pomocí drobných, ale výmluvných detailů. Rozhodně v psaní pokračujte, máte v sobě přirozený vypravěčský talent, který je radost číst!