Člověk se narodí a za pár let už začíná stárnout. Ze začátku si to pochvaluje, protože neví co ho čeká.
Začíná to už ve škole, mladší žáci, starší žáci. Není to ještě staroba, ale už to pomalu začíná. První slova o stáří, zatím jen taková ochutnávka. Starší žáci si tu situaci pochvalují, mladší ji proklínají a už se těší, až budou starší.
Pokračuje to – mladší dorostenci, starší dorostenci. Zatím je to v pohodě.
Na vojně, ale to si pamatují jen ty staré fosílie byli mladí vojáci, zobáci. Fakt na hovno pocit. Alehodně se těšili, až budou starší a budou z nich mazáci.
Všímáte si toho? Ti mladší se pořád těší, až budou starší. No jo, nevědí, co je čeká.
Jsi mladý, fajn, ale umíš prd, máš menší prachy a čekáš, až někdo starší vypadne. Ten starší se má pořád líp než ty.
A tak to jde v životě několik let. Ty furt nadáváš na ty staré blbce, co tě brzdí a ničemu pořádně nerozumí. Ty bys to dělal jinak. Hodně jinak. A samozřejmě líp.
A mezitím si žiješ, paříš, děcka rostou, střídáš auta a z tvé mladé se pomalu stává stará – a ty ani nevíš, kdy k tomu došlo.
Tady se to láme
Lepší část života máš za sebou. Ještě si to nepřipouštíš, ale už začínáš být pomalu mimo mísu.
Začnou to děcka, prý jsi starej, jsi fosil, víš prd, divně mluvíš a skoro ničemu nerozumíš. Máš staré názory.
V práci tě začnou srát ti mladí zobáci, co mají spoustu keců, hodně sebevědomí, ale ve skutečnosti umí hovno.
Když ještě hraješ hokej nebo fotbal, ostatní dávají pozor, aby se ti nic nestalo. Poprvé slyšíš hlášky „jeď, dědku, jeď“, ale neříkáš to ty, říkají to tobě.
Máš sice drahé kolo, ale už nezávodíš, nemáš na to.
Kámoši začínají mluvit o vnoučatech. Začínáš si uvědomovat, že slovo „dědku“ říkají tobě. Skoro to s tebou sekne, když ti vnučka na veřejnosti řekne „dědo.“
Zatím je to pořád sranda. Jsi sice starej, ale zkušenej a vypadáš pořád dobře. Jen v práci to pomalu začíná haprovat.
Zvykáš si na novou roli, ale sere tě to. Připadáš si jako mladý kluk ve starém těle a to tělo začíná stávkovat. Ze začátku jen něco bolí, ale do rána to většinou přejde, někdy.
Holky se ti pořád líbí, ale v hlavě se ti ozývá ten starý blbý vtip ,,pane bože, když už jsi zařídil, že nemůžu, tak zařiď abych nechtěl“
A pak důchod. Někdy jsi rád, že už přišel, protože jsi toho začínal mít dost. Jindy se divíš, když ti naznačují, že bys měl vypadnout a uvolnit místo mladším.
Tady už být starý je jasná prohra a bude hůř, to si piš. Zatím jsi ještě mladý důchodce. Říkají ti to. Zatím i u doktora. Doma už moc ne.
Sedmdesátka? To už je jiná liga
Pak se, pokud máš štěstí, přehoupneš přes sedmdesátku. Tady už začíná platit naplno heslo – být starý není pro sraby.
Z tvého těla začínají mizet některé orgány. Začínají to zuby, pak zmizí žlučník a půlka žaludku. Vlasy jsou už taky v prdeli a doktoři tě neberou jako člověka, ale jako pokusný objekt pro testování léků.
A ty se pomalu dostáváš do fáze, kdy máš všechno, na co si vzpomeneš…
A tady raději skončíme…
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Téma stárnutí a pomíjivosti času je sice v literatuře velmi časté, ale tvůj úhel pohledu je krásně civilní a uvěřitelný. Líbí se mi, jak text graduje a ukazuje paradox lidského života, kdy se nejprve těšíme na to, až budeme starší, abychom toho na konci litovali. Je to nosná myšlenka, která čtenáře snadno osloví, i když by se dala v závěru obohatit o nějaký nečekaný zvrat.
Atmosféra – ★★★★★
Z textu dýchá velmi silná, hořkosladká nálada s nádechem upřímného životního bilancování, což čtenáře okamžitě vtáhne do děje. Emoce jsou podány syrově, bez příkras, a díky tomu působí vyprávění nesmírně autenticky a lidsky. Výborně pracuješ s humorem a sebeironií, které přirozeně odlehčují jinak tíživé téma nevyhnutelného konce.
Provedení – ★★★★☆
Tvé vyprávění má skvělé tempo, text je velmi čtivý a plynulý, k čemuž výrazně pomáhá zvolený hovorový styl a přímé oslovování čtenáře. Objevují se zde sice drobné překlepy (např. chybějící mezera ‘Alehodně’) a občas by text snesl pečlivější práci s interpunkcí, ale obsah a spád to hravě přebijí. Slovní zásoba přesně sedí k uvolněnému tónu, nepůsobí křečovitě a dodává textu ten správný šmrnc.
Celkové hodnocení:
Podařilo se ti napsat velmi poutavou a lidskou úvahu, která čtenáře donutí k zamyšlení i k hořkému pousmání. Máš přirozený vypravěčský talent a dokážeš i běžné životní pravdy podat svěžím, nenuceným způsobem, který nenudí. Pokud si po sobě text před vydáním ještě jednou přečteš a vychytáš drobné mušky, bude to naprosto perfektní. Jen tak dál, máš skvěle nakročeno a tvůj styl má velký potenciál!