Příběh ze školy
Chodil jsem do školy v 70. a 80. letech v malé střediskové obci. Škola byla velká a dětí jako máku. Učitelé měli autoritu, o jaké se dnešním ani nesní. Učili, a také naučili. Vládla disciplína a její porušování se trestalo rychle a bez zbytečných debat.
Vzpomínám si na jednu epizodu z poloviny deváté třídy.
Náš třídní učitel byl drsňák. Když ale začal něco vyprávět nebo vysvětlovat, bylo ve třídě absolutní ticho a všichni poslouchali. Na druhou stranu byl nekompromisní.
„Nemáš napsaný úkol? Na chodbu!“
Jednou takhle poslal na chodbu asi deset kluků. Stáli jsme tam v řadě, já poslední a přede mnou můj soused Franta. Nebyl hloupý, jen občas nestíhal.
Čekali jsme v řadě, až přijde trest.
Za chvíli se objevil náš třídní, kterému jsme dobrácky říkali Fily. Postupně obcházel provinilce a každý dostal jednu lehkou výchovnou facku.
Když se blížil ke mně a Frantovi, Franta se najednou rozbrečel.
Fily si toho všiml a zeptal se takovým typicky šišlavým hlasem:
„Pjoč brečíš, Fjantišku?“
„Já jsem nestihl napsat ten úkol,“ vzlykal Franta.
„A pjoč jsi ho nestihl napsat, Fjantišku?“
„No… já jsem musel doma nabíjet piliňáky…“
Fily se otočil. Jen na okamžik, ale všiml jsem si, že se usmál.
Pak mávl rukou.
„Tak běžte do třídy.“
Vešli jsme dovnitř, sedli si do lavic a já se naklonil k Frantovi.
„Dík, vole.“
Franta si utřel domnělé slzy a spokojeně odpověděl:
„Vyšlo to.“
Pro neznalé: piliňáky byla kamna, ve kterých se topilo udusanými pilinami.
Hlasité předčítání