Když se schyluje k nejhoršímu, probouzím lidi z jejich snů. Jsou nás miliardy. Každý z nás má za úkol hlídat svého člověka, ale nejsme strážní andělé a kašleme na to, co se vám děje za bílého dne. Naší povinností je vás ochránit před tím, co se vám zdá. Některé bytosti, které si vysníte, by vás mohly klidně zabít. Slyšeli jste o lidech, kteří zemřeli ve spánku? V některých případech za to mohlo selhání mých kolegů. Smrt svěřence znamená i naši smrt. Úmrtí ve spánku někdy nebývá jen nepozornost někoho z nás, ale pouhá sebevražda. Někteří ochranitelé přestanou časem snášet vize svých chráněnců nebo se nesmíří se svým osudem. Mě můj osud baví. Myslím si, že je v mnoha ohledech lepší, než lidský. Úděl bytostem jako jsem já dal stvořitel, jemuž říkáme vyšší moc. Jak vypadá, se mě neptejte. Nikdy jsem ho neviděl.
Slyšel jsem už hodně zajímavých historek, ale se svým svěřencem jsem zažil jednu unikátní. Můj svěřenec byl zvláštní člověk. Byl to samotář, jedináček, zvyklý zabavit se sám a dokonale se uzavřít před okolím. Miloval umění a literaturu. Nikdy nic nevystudoval, ale měl knihovnu plnou náročných titulů, které hltal jako blázen. Žena ho opustila, neměla si s ním už co říct. Žil ve vlastním světě.
Sny odehrávající se v jiných snech je obzvláště náročné uhlídat. Mému svěřenci se v osudný večer zdálo, že spal na posteli, která byla čtyřikrát větší než on sám. Při bližším zkoumání jsem zjistil, že šlo o palandu, kterou měl jako dítě. Nacházela se v nějaké obrovské chladné polorozpadlé stodole. Vedle postele stál stůl pokrytý voskem z hořících svíček. Ty jediné osvětlovaly celou místnost. Pootevřeným oknem, třikrát vyšším než můj chráněnec, bouchal vítr. Stodolou se rozléhal jakýsi hluboký nesrozumitelný hlas a občas někdo zašeptal. Byl jsem hodně obezřetný.
Venku se blýskalo. Můj chráněnec na palandě usoudil, že bude nejlepší otočit se na bok a zavřít oči. Ocitli jsme se v pokojíku, v němž vyrůstal. Bylo tam všechno – plakát s kresleným medvědem na zdi, velká žlutá skříň a ta samá palanda jako ve stodole, jen měla svou reálnou velikost. Před ní ležel velký plyšový tygr, milovaná hračka, kterou rodiče vyhodili, když jí jednou dítě při hraní omylem utrhlo packu.
Můj chráněnec se zase na chvíli stal malým dítětem. Měl dlouhou noční košilku, tak dlouhou, že když si stoupl na druhý konec pokoje k oknu, táhla se až k postýlce a rozprostírala se po celém koberci. Chvíli se zdálo, že vyplňuje celou plochu podlahy. Opět byla noc. Tentokrát ale velice klidná. Ticho narušovaly akorát zvuky televize linoucí se z obýváku, který se nacházel přes chodbu. Dveře od pokojíku byly otevřené, zašupovací dveře do obýváku zavřené, ale mezery mezi jimi a futry propouštěly blikání televize. Jelikož dveře do obýváku se dívaly přímo na postel, blikání ji osvětlovalo. Oba – já i můj svěřenec – jsme zbystřili. Tohle nebyl jen tak obyčejný sen, tohle bylo déjà vu. Došlo nám i, co se teď odehraje. Ani jeden z nás si po těch letech vlastně pořádně nepamatoval, jestli tato vzpomínka byla sen nebo jestli se skutečně stala. Můj svěřenec si jako dítě povídal s plyšovým tygrem, ožívajícím každou noc. A přece, tygr teď opravdu vstal a po zadních kráčel k mému chráněnci. „Běž spát,“ řekl a vzal ho kolem ramen. Pomalu ho vedl k žebříku na palandě. „Proč nespíš dole?“ zeptal se ho tygr. „Nahoře to mám rád,“ odpověděl chlapec. „Máš pocit, že tam patříš?“ řekl tygr. „Ano,“ zarazilo se dítě. Tygr se rozvalil na dolní postel. „Správně,“ zamručel.
Hlasité předčítání
