Inspirováno událostí:
Zahrádkářská kolonie Na Sluneční stráni představovala mikrokosmos, kde se zastavil čas. Mezi úhlednými záhonky ředkviček, rezavými barely na dešťovou vodu a skleníky sbitými ze starých oken panoval přísný řád, diktovaný ročními obdobími a nevraživostí vůči slimákům. Pro většinu osadníků byl vrcholem inovace nový typ postřiku proti mšicím. Pro bývalého molekulárního biologa Evžena Volka to však byla ideální, nikým nerušená laboratoř.
Evžen seděl na zápraží své dřevěné chatky, v ruce svíral vlažné pivo v plastovém kelímku a zamyšleně pozoroval svůj kompostér. Byla to obyčejná zelená plastová bedna, ale to, co se dělo uvnitř, nemělo s tradičním tlením posekané trávy nic společného. Z větracích štěrbin vycházela slabá, nepřirozeně namodralá záře a ozývalo se odtud tiché, rytmické mlaskání.
„Evžene!“ ozvalo se zpoza živého plotu. Nad pletivem se objevila zarudlá tvář Karla Koudelky, souseda, jehož životní filozofií bylo, že co se nedá sníst nebo vypálit, nemá na zahradě co dělat. „Zase tam pálíš ty svoje chemikálie? Smrdí to, jako by se ti v kompostu rozkládal transformátor.“
„To není chemie, Karle,“ povzdechl si Evžen a vstal. Kosti mu luply, jak se narovnal. „To je čistá, redukovaná biologie. Triumf lidského rozumu nad chaosem přírody.“
Koudelka si odfrkl, otevřel branku a nakráčel na Evženův pozemek v holínkách od bláta. Zastavil se metr od kompostéru a podezíravě si ho měřil. „Triumf rozumu mi včera sežral násadu od rýče, kterou jsem si u tebe opřel o plot. Zbylo z ní jen železo, a i to je nějaký ohlodaný.“
Evžen si promnul bradu. Věděl, že situace začíná mírně eskalovat. Už několik měsíců ve svém improvizovaném sklepním sklípku pod chatkou neskladoval brambory, ale pracoval na něčem mnohem ambicióznějším. Sledoval akademické publikace o minimálních syntetických genomech. Vědci dokázali vytvořit bakterii, které ponechali jen naprosté minimum genů nezbytných pro život. Evžen šel dál. Stáhl si z dark webu sekvence, upravil je na svém starém notebooku a pomocí syntetizátoru, který si sestrojil z vyřazených součástek z univerzity a staré 3D tiskárny, stvořil vlastní organismus.
Nápad – ★★★★★
Spojení špičkové molekulární biologie s typicky českým prostředím zahrádkářské kolonie je naprosto geniální a nesmírně osvěžující. Kontrast mezi vědeckým patosem a zemitou pragmatičností souseda Koudelky funguje na výbornou a vytváří skvělý komediální potenciál. Zápletka je sice přímočará, ale díky originálnímu řešení krize pomocí zkažené slivovice dostává nečekaně vtipnou a údernou pointu.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu na čtenáře okamžitě dýchne specifická nálada nedělního odpoledne mezi skleníky, kterou vzápětí skvěle naruší plíživé sci-fi napětí ve sklepě. Velmi dobře pracuješ se smyslovými vjemy, ať už jde o pach ozónu, rytmické mlaskání slizu nebo finální odér technického lihu. K dokonalosti chybí snad jen trochu více budování hrůzy před samotným sestupem do sklepa, aby byl kontrast mezi idylou a hrozbou ještě údernější.
Provedení – ★★★★★
Tvůj styl psaní je neuvěřitelně čtivý, plynulý a dialogy působí naprosto přirozeně, což je u začínajících autorů vzácnost. Slovní zásoba je bohatá a přesně sedí k charakterům obou postav, přičemž vědecké pasáže nepůsobí nudně díky Koudelkovým trefným glosám. Po gramatické a stylistické stránce je text velmi čistý, jen do budoucna doporučuji hlídat si občasné opakování stejných slov blízko sebe, ale to je jen drobná vada na kráse.
Celkové hodnocení:
Jedná se o mimořádně povedenou, vtipnou a inteligentní povídku, která si bere to nejlepší ze žánru sci-fi a roubuje to na českou chalupářskou realitu. Máš skvělý cit pro dialog, načasování pointy i budování charakterů na velmi malé ploše. Pokud budeš v psaní pokračovat s podobným nadšením a smyslem pro detail, máš před sebou jako autor skvělou budoucnost.