V malém sklípku zavládlo monumentální ticho, rušené jen Koudelkovým těžkým dechem.
Evžen si dřepl a opatrně se dotkl šedé břečky klacíkem. Byla mrtvá. Život, který navrhl na obrazovkách počítače a který měl přepsat pravidla biologie, podlehl ročníku 2018.
„Fungovalo to,“ vydechl Evžen a otřel si pot z čela. „Karle, ty jsi právě zachránil svět. Nebo minimálně tuhle stráň.“
Koudelka postavil poloprázdný demižon na stůl vedle mikroskopu a otřel si ruce do montérek. „Svět mě nezajímá, Evžene. Ale ty moje kedlubny bys mi nezaplatil.“
Vyšli ze sklepa zpět do teplého odpoledne. Slunce se už sklánělo nad obzorem a barvilo zahrádkářskou kolonii do zlatova. V dálce štěkal pes a vonělo grilované maso. Všechno bylo na svém místě. Složité, neefektivní, plné evolučního balastu, ale nesmírně odolné.
Koudelka se zastavil u branky. „Hele, vědátore. Kdybys měl zase pocit, že musíš vylepšovat přírodu, kup si radši trpaslíka. A ten zbytek tý slivovice ti tam nechám. Kdyby se ta tvoje chytrá hmota chtěla náhodou probrat z opice.“
