„Víš, Karle, příroda je hrozně neefektivní,“ začal Evžen opatrně, jako by přednášel studentům prvního ročníku. „Každá bakterie, každá buňka si s sebou nese miliardy let evolučního balastu. Geny pro věci, které už dávno nepotřebuje. Já jsem vzal život a osekal ho na samotnou dřeň. Navrhl jsem umělý chromozom. Můj organismus umí jen tři věci: přijímat uhlík, dělit se a adaptovat se na překážky. Žádné zbytečnosti.“
„A teď mi ta tvoje adaptovaná dřeň žere rýč,“ konstatoval suše Koudelka. Z kompostéru se ozvalo hlasité srknutí a ven vyklouzlo něco, co připomínalo tlusté, světélkující vlákno modrého želé. Vlákno se ovinulo kolem spadlého jablka. Ovoce během tří vteřin zčernalo, seschlo a proměnilo se v prach.
Koudelka ucouvl. „Co to do prdele je?“
„To je… neočekávaný vedlejší efekt,“ zamumlal Evžen a poprvé v jeho hlase zazněla nejistota. „Když odstraníš regulační geny, organismus ztratí přirozené brzdy. Nemá koncept nasycení. Má jen koncept expanze.“
„Tak to okamžitě polej Roundupem, nebo to vleze i na moje kedlubny!“ vyštěkl Koudelka.
„Roundup na to nebude fungovat. Tohle nemá receptory, na které by se ten herbicid mohl navázat. Je to příliš jednoduché na to, aby to šlo otrávit složitou chemií.“ Evžen se zadíval na modré vlákno, které se začalo větvit a plazit směrem k dřevěným dveřím do jeho sklepa. „A myslím, že hlavní biomasa už není v kompostéru. Přesunulo se to dolů. Tam, kde je tma a vlhko.“
Koudelka na něj vrhl pohled plný hlubokého, zemitě českého opovržení k intelektuálům. „Takže ty jsi vyrobil umělýho boha, kterej bydlí u tebe ve sklepě mezi zavařenejma okurkama a chystá se sežrat naši kolonii?“
„Zhruba tak nějak.“
„Jdeme dolů,“ zavelel Koudelka, popadl nedaleko ležící železnou motyku a vykročil ke dveřím sklípku.
Sestoupili po příkrých betonových schodech do absolutní tmy, kterou Evžen vzápětí rozehnal rozsvícením staré žárovky. Sklípek neměl žádná okna. Byl to stísněný, vlhký prostor vyhloubený přímo do hlíny. Podél stěn stály dřevěné regály prohýbající se pod tíhou zavařenin, kompotů a naložených utopenců. V rohu se krčil Evženův improvizovaný laboratorní stůl s mikroskopem a několika baňkami.
Celá hliněná podlaha však byla pokrytá souvislou vrstvou pulzujícího modrého slizu. Vypadalo to jako dýchající koberec. Sliz se natahoval po nohách regálů a pomalu trávil dřevo. Vzduch byl těžký, prosycený pachem ozónu a hnijícího listí.
Nápad – ★★★★★
Spojení špičkové molekulární biologie s typicky českým prostředím zahrádkářské kolonie je naprosto geniální a nesmírně osvěžující. Kontrast mezi vědeckým patosem a zemitou pragmatičností souseda Koudelky funguje na výbornou a vytváří skvělý komediální potenciál. Zápletka je sice přímočará, ale díky originálnímu řešení krize pomocí zkažené slivovice dostává nečekaně vtipnou a údernou pointu.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu na čtenáře okamžitě dýchne specifická nálada nedělního odpoledne mezi skleníky, kterou vzápětí skvěle naruší plíživé sci-fi napětí ve sklepě. Velmi dobře pracuješ se smyslovými vjemy, ať už jde o pach ozónu, rytmické mlaskání slizu nebo finální odér technického lihu. K dokonalosti chybí snad jen trochu více budování hrůzy před samotným sestupem do sklepa, aby byl kontrast mezi idylou a hrozbou ještě údernější.
Provedení – ★★★★★
Tvůj styl psaní je neuvěřitelně čtivý, plynulý a dialogy působí naprosto přirozeně, což je u začínajících autorů vzácnost. Slovní zásoba je bohatá a přesně sedí k charakterům obou postav, přičemž vědecké pasáže nepůsobí nudně díky Koudelkovým trefným glosám. Po gramatické a stylistické stránce je text velmi čistý, jen do budoucna doporučuji hlídat si občasné opakování stejných slov blízko sebe, ale to je jen drobná vada na kráse.
Celkové hodnocení:
Jedná se o mimořádně povedenou, vtipnou a inteligentní povídku, která si bere to nejlepší ze žánru sci-fi a roubuje to na českou chalupářskou realitu. Máš skvělý cit pro dialog, načasování pointy i budování charakterů na velmi malé ploše. Pokud budeš v psaní pokračovat s podobným nadšením a smyslem pro detail, máš před sebou jako autor skvělou budoucnost.