„Zajímavé,“ zašeptal Evžen fascinovaně. „Vytvořilo to jakousi primitivní neuronovou síť. Optimalizuje to distribuci živin. Podívej se na tu fraktální strukturu…“
„Evžene, ty jsi vážně magor,“ přerušil ho Koudelka. Zvedl motyku a sekl do modré hmoty. Sliz se okamžitě stáhl, ale pak se kolem kovové čepele začal ovíjet. Koudelka motyku s námahou vytrhl. Kov byl na okraji znatelně ztenčený.
„Žere to i železo. Jak to chceš zastavit?“ zeptal se soused. V hlase už neměl vztek, ale čistou, pragmatickou odevzdanost člověka, kterému kroupy potloukly úrodu a teď musí řešit následky.
„Musíme rozbít buněčnou membránu. Ale jak jsem říkal, je to syntetické. Běžné kyseliny to neutralizují. Zkusil jsem savo, jen to zasyčelo a jelo to dál. Potřebujeme něco, co okamžitě denaturuje proteiny, něco s brutální osmotickou silou a nulovou biologickou hodnotou.“
Koudelka strnul. Pomalu se otočil na Evžena, v očích mu blesklo pochopení smíšené s posvátnou hrůzou. „Nulová biologická hodnota… brutální síla…“
„Máš nějaký nápad?“
„Mám doma demižon ročníku 2018,“ pronesl Koudelka temně. „Tenkrát mi do kvasu spadla nějaká plíseň. Přidal jsem tam cukr, kvasnice, nechal jsem to přepálit nadvakrát. Má to osmašedesát voltů. Nejde to pít. Sousedův pes k tomu loni čuchnul a tři dny chodil pozpátku. Chtěl jsem s tím čistit štětce.“
Evženovy oči se rozšířily. „Vysokoprocentní etanol s neznámým koktejlem fúzelových olejů a aldehydů. To je… to je tak chaotické a toxické, že na to můj minimalizovaný genom nemůže mít žádnou odpověď. Nemá geny pro metabolizaci takového jedu!“
O pět minut později stáli oba muži znovu ve sklepě bez oken. Koudelka v náručí svíral obří skleněný demižon. Modrý sliz mezitím dorazil až k Evženovým botám a zkoumal vzorek gumy.
„Tak se ukaž, ty krystalická existence,“ zahučel Koudelka, odzátkoval demižon a naklonil ho. Čirá tekutina se s mohutným žbluňkáním vyvalila ven a dopadla přímo do středu pulzující hmoty.
Reakce byla okamžitá a děsivá. Ve sklepě to zasyčelo, jako by někdo hodil vodu na rozpálená kamna. Modrá záře začala divoce blikat. Sliz se kroutil, stahoval se do sebe a vydával zvuk, který připomínal kvílení praskajícího skla. Alkohol se nemilosrdně zakusoval do syntetických buněčných stěn. Dokonalý, uměle navržený organismus se pokoušel adaptovat, ale proti surové, neředěné síle české vesnické slivovice byl bezmocný.
Během minuty modrá záře pohasla. Na hliněné podlaze zbyla jen šedivá, zapáchající louže a pronikavý odér švestek a technického lihu.
