Povídka

Panelový blues

Toto dílo je (6/6) součást sbírky: 
Ve stínu panelu
  

Slunce vstalo toho rána chladný. Až na miliony stupňů na povrchu, pochopitelně. Jenže ty človíček uvězněnej na kusu kamene bloudícího vesmírem podle zákonitostí, v něž mu víra dovolovala věřit, prostě nedokázal cítit.

 

Mám tohle ranní běhání s Argem fakt ráda. Musí se sice vyrazit brzo – tak brzo, aby to slovo mělo nepřekonatelně negativní význam pro většinu ostatních lidí, ale pokud se to podaří, pak ty okamžiky samoty uprostřed němýho města nic nenahradí. Noha nohu mine, člověk se v klidu toulá vlastní hlavou, Argo nadšeně pobíhá od stromu ke stromu, a i když jste v nejzazším bodě parku jenom pár stovek metrů od nejbližšího paneláku, přesto – jako by nic jinýho neexistovalo.

Pár minut vysvobození… nebo spíš takový podivný moderní meditace.

Ve světě, kde každej touží bejt svým obrazem v síti, se samota sakramentsky podceňuje. Jasně, nesmí se zapomínat na toho Péťova oblíbenýho Aristotela a jeho člověka coby tvora společenského, ale… Nic se nemá přehánět. Moderní obsese homo sociologicem možná až moc zavání Huxleym. Na druhou stranu on Vilda, žijící v tý svý jeskyni vysoko v mracích by taky mohl vyprávět.

Jo, kluk je to hodnej, chytrej… skvělej. Jenže mu samota leze až moc na mozek. Tak moc, že se s ním prostě nedalo vydržet, aniž by z člověka nevysál všechny emoce jako nějaký lovecraftovský monstrum. No jo – když se samota zkříží s duší umělce, je to těžký.

Kždopádně těch několik okamžiků denně čistí duši jako nic jinýho. Navíc si vždycky říkám, že v těchhle stromech, z nichž některý dokonce pamatujou válku, sídlí něco… nadpřirozenýho. Ale tak nějak… mile. Schovívaví patroni lidstva, povzbuzující nás v hříčkách našich životů. Tak nějak líp se tu dýchá.

„Argo, co to tam máš? Fuj! Fuj je to!“

 

Curtiss C-46 doroloval až na konec přistávací dráhy, kde si Celní správa den předtím zřídila provizorní odbavovací stanoviště. SNB, pro kterou Pavel momentálně pracoval – po úspěšném absolvování prověrek a následném přeřazení – s ní měla „konat v co nejvyšším stupni spolupráce“. Kdosi nahoře to alespoň napsal do oběžníku.  Co si pod tím ovšem představoval, už Pavlovi nedokázal nikdo vysvětlit.

V chaosu, co tu momentálně vládl, se pojem spolupráce dal vykládat asi jen jako nejmenší míra překážení improvizaci. Mimo celníků, SNB, vojenských techniků a osazenstva letiště, vojáků z povolání, OBZ, civilních techniků a několika neuniformovaných lidí od StB tu ještě pobíhali ti hlavní: zástupci „Židovské agentury“.

Pavel si je v duchu rozdělil na tři skupiny. První z nich si označil jako „diplomaty“ – ty, se kterými se jednalo. Byli dva. Objevovali se jen zřídka, na sobě zpravidla oblek bez vázanky, jeden uměl plynně česky, druhý francouzsky a německy. Zaplaťbůh za Pavlovo absolutorium reálného gymnázia. Nebo možná do pekel – kvůli jeho angličtině, francouzštině a latině ho používali soustavně jako tlumočníka. Ostatně měl podezření, že právě proto ho sem z Prahy táhli – ale sper to čert. Zaplaťpánbůh oba „diplomati“ na letiště přijeli jen v případech hašení nejdůležitějších problémů.

Druhou skupinu tvořili „civilové“. Češi, co netušili, která bije, nicméně vždycky dostali od nějakých tajemných vyšších míst strašlivě důležitý úkol, a ten jim museli všichni kolem pomáhat plnit. Karel je nesnášel nejvíc, i když nutno doznat, že potkali i světlé výjimky – Lojza Vicherek nejenom, že se s ním podělil o cigára, ale ukázalo se, že se s ním dá i rozumně mluvit a mezi personálem platí jeho slovo za bernou minci. Když bylo potřeba, šel Pavel za ním.

☆ Nehodnoceno ☆



<< Část 5     

O autorovi

Vojtěch Vrba

Teoretik v oboru právní historie, příležitostný písničkář a ještě příležitostnější autor povídek a dalších literárních střípků.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 22 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 22 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Bubble Halooo! Je tu někdo? Halooo? Kde to jsem a proč tu jsem? Nedává mi nic smysl, jsem otře...
Tohle nebylo ráno jako každé jiné. Sluneční paprsky pronikající skrze mezírky ve svěšených ž...
Byl prosinec, sníh se sypal za oknem jako roztržená peřina. Do Vánoc chybělo jen několik málo dn...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
Maminko, v okamžiku narození jsem vnímala jen chlad, strach a konejšivou hebkost Tvého hlasu. Zat...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Dvě slova ... použijte důležitá slova včas ...
Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Beru si telefon a slyším: "Mohu vás navštívit. Už si nevím rady. Bolí mě levá noha. Zvlá...
Už jsou tu zase. Novináři, paparazzi, šťouralové a jiní, kteří mi otravují život. Nemohu jim d...
Jemný vánek rozechvíval cípy jejích blankytných vílích křidélek. Dudlinka měla naspěch, letě...
předchozí část zde … Hned po této kapitole mi bylo jasné, proč její matka tolik trvá na tom,...
Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybuj...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
  …neobviňuj mou přirozenost za to, že mě odlišila od ostatních… Epiktétos, Rozpravy ...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

    Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i h...
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, nejv...
DENÍK Výpověď Viktora Wolframa o podivných událostech obklopujících případ zesnulé Natálie M...
předchozí část zde   … „Tak už mi věříte?“ pronesla tiše paní Müllerová, kter...
předchozí část zde … Hned po této kapitole mi bylo jasné, proč její matka tolik trvá na tom,...
Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Čas se dělí na jednotlivý části asi jako rostoucí strom. Vždycky vlezeš na nějakou větev, kter...
Dnes je osmnáctý prosinec roku 1978, den narození našeho milovaného vůdce, soudruha Stalina. K tét...
Jde o jeden takový "barový dialog", zaznamenaný včetně myšlenkových pochodů :-). Tučno...
K našemu stolu si přisedne jakýsi vrásčitý ukrajinec s nesmírnou chutí si povídat. Házíme p...
V kanceláři:   Bylo pondělí a všichni jsme byli v zasedačce a čekali na naší styční d...
Tornáďan   Každý Nový rok si říkám, že i bez osobních předsevzetí prožiju svůj živo...
Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
0