Jak vytouženým klidem se nám může stát zvuk smějících se dětí. Jeden z kluků se ujal míče a kopal ho před sebou. Prach antuky vyletoval do vzduchu při každém odkopnutím. Houževnatě si šel za svým. Obehrál dva kluky a chystal se vystřelit na malou branku, kterou si vyrobili z klacků. Otrhaný míč se vznesl a letěl vzduchem směrem ke svému cíli. Malé ruce soustředícího se dítěte jeho let zastavily. Zasmál se a hodil jej zpět svým spoluhráčům, kteří se jej ujali. Bojovali a smáli se. Každý jeden z nich lačnil po výhře. A tempo dětské hry nabíralo na obrátkách. Nezdálo se, že by byl, byť jeden z nich vyčerpán, i když byl parný letní den. Jeden z kluků si nechtěl nechat balón sebrat, a tak udělal dlouhý skluz, protože zrovna nabral na rychlosti. To se mu ale vymstilo. Zůstal sedět na zemi a očividně zatlačoval slzy, aby se mu ostatní nesmáli. Jeho koleno bylo plné škváry a krve. Ostatní kluci k němu přiběhli a prohlíželi si krvácející nohu. Čím víc o zranění jevili zájem, tím víc se klukovi chtělo plakat. Nakonec to nevydržel a s brekem utekl za jeho mámou, která seděla na lavičce a zrovna podávala láhev s vodou jeho mladší sestře.
Uviděl jen, jak kluk ukazuje na koleno a matka začíná ránu ošetřovat. Stáhla si hnědé vlasy do culíku gumičkou, z kabelky vytáhla kapesník, náplasti a dezinfekci. Ostatní už dále pokračovali ve hře. Nikomu nevadilo, že byl jeden z týmů oslaben. Prostě tomu nevěnovali pozornost. Kluk chvíli zůstal sedět a popotahoval. Sledoval střídavě hru a své zalepené koleno. Nakonec mu to nedalo, něco řekl mámě, ta mu odpověděla s pohrůžkou na rtech a vztyčeným ukazovákem, načež se usmála a pohladila jej po tváři. Za pár chvil kluk už zase bojoval o míč.
Muž, který to celou dobu sledoval, právě dokouřil svůj doutník, nasadil si klobouk a zvedl se z lavičky. Žil na téhle vesnici už pěkných pár let. Zdejší lidé jej měli spíše za podivína. Ve skutečnosti to byl malíř. Docela známý malíř, který se rozhodl, že má města už po krk, a tak se odstěhoval tam, kde lidé nejsou až tak políbeni vším tím ruchem a řeší docela malicherné věci. Čekal, že bude malovat. Že klid, kterého docílí, bude zároveň inspirací pro tvorbu.
Pořídil si malou chatku na okraji vesnice. Prvních pár let jen tak žil z peněz, které si za svůj život dokázal vydělat. Chodíval hrát s místními šachy do hospody. Při dlouhých hrách však toho nikdy moc nenamluvil. Soustředil se plně na svou hru na rozdíl od jeho protihráčů, kteří se spíše hrou bavili a prokládali ji pitím.
Díky tomu, že se svým okolím málo komunikoval, si vesničané začali dělat závěry, že je to namyšlený starý chlap. Prý se sem přestěhoval jen pro to, aby se nad ně mohl vytahovat, protože ve městě si prý z něj dělali legraci a nebrali jej vážně. Nikdy se nezmínil o tom, že dělal malíře. Zkrátka se nikdo nezeptal. A tak se o něm vyprávělo, že je to zadlužený řezník, operní pěvec, který přišel o hlas, soudce, policajt, boxer, mafián.
Ten letní den se výjimečně procházel po vesnici z toho důvodu, že v podvečer všichni plánovali tradiční přehlídku talentů. Plánoval, že se zapojí. Vezme plátno, barvy, a namaluje jim nádherného vlka. Byl to přeci jen symbol vesnice, ačkoliv zde vlky rádi paradoxně stříleli. Očekával, že se konečně zapíše do srdcí zdejších a nebude muset dále čelit pomluvám, když si půjde koupit chleba.
Hlasité předčítání