Hned se jí zalíbil. Stál na pódiu a hrál rytmickou skladbu na kytaru vedle svého kolegy, který udržoval tempo na bubny. Společně tvořili ladnou píseň, kterou doprovázela mladá žena, která držela v obou rukou mikrofon a se zavřenýma očima odříkávala rým za rýmem. Obecenstvo kývalo hlavami. Většina. Ta menší část tancovala a usmívala se. Muži u toho drželi v rukou sklenice s rumy a whisky, ženy zase víno a šampaňské.
Byla jednou z těch, kteří se ponořili do tance. Až na to, že jako jediná neměla svůj protějšek. Už si ani nepamatovala, od koho dostala pozvánku, ale dlouho nebyla mezi lidmi. Při tanci se občas podívala na kytaristu, kterého tím očividně zaujala. Tempo se na chvíli zrychlilo, všichni se smáli. A pak hudebník odložil svou kytaru, postavil se k mikrofonu a spolu s pouhým rytmem bicích slovy dělal zvuk zvukem. Text pojednával o ženách, které poznal, ale které ho zradily, metaforicky a s velkou přesností promlouval do duší těch, které ještě nespatřil. Očaroval ji. Jako by to byla slova anděla. Oblečeného do černých kalhot s černým tričkem.
Po koncertě seděl u baru a poslouchal další vystupující.
„To nebylo vůbec špatné,“ řekla tanečnice a sedla si vedle něj.
„Copak si dáš?“
„No teda? Taková drzost. Ještě se mě ani nezeptá na jméno, a už se mě snaží pozvat na drink.“
„Copak si dáš, eeeeh?“
„Heh, na to, že ti to jde se slovy na jevišti, tak jsi v konverzaci se ženou slušný začátečník.“
„To bude tou věcí.“
„Jakou?“
„Když muž potká opravdu zářící hvězdu tančící uprostřed sálu, často zapomene svou řeč.“
„To bylo lepší.“
„Můžu znát tvoje jméno?“
„Michelle,“ usmála se a napřáhla k němu ruku.
„Těší mě. Já jsem James,“ opětoval úsměv a potřásli si. „Tak co si dáš? Mají tady dobré šampaňské, horší víno a velmi mizerné Martini.“
„Ale kdybys nekecal, Jamesi!“ ozval se barman, který o kus dál naléval hostu rum.
„Dám si Martini,“ mrkla na barmana.
Společný rozhovor doprovázel zbytek jejich večera v klubu. Smáli se, tancovali.
„Jednou jsem měl takovou nehodu. Šlo o jedno z prvních vystoupení. Jak už to tak bývá, člověk je nervózní. Nebyl jsem si úplně jistý kvalitou mého hraní. Při zkouškách mi často tu a tam vypadnul rytmus nebo nota. Stávalo se mi to zřídka, ale i tak mě to uvádělo do rozpaků. Nejčastěji teda před koncerty. Zvláštní, jak je jednoduché myslet na své nedostatky a pomalu si ani nepřipustit, v čem vynikáme. Ladil jsem, různě napínal struny, až se ozvalo, že máme jít vystupovat. Vyskočil jsem na jeviště a řekl si, že udělám trochu show. Trochu jsem zatancoval a pohodil s kytarou na řemínku do stran. Lidé se chytili. Pár písní a byli naši. Houpali se do rytmu a já nabíral na sebevědomí. Moc se mi zalíbilo, jak reagovali na každou vylomeninu, která mě napadla. A tak jsem nepřestával. Až jsem najednou využil hluchého místa v písni a zkusil si kytaru obtočit kolem těla. V tu chvíli řemínek povolil. Kytara se vznesla jako raketa. Někdo ještě stihl vykřiknout a ukázat na ni prstem. Myslím si, že mi v hlavě zněla písnička Rocket Man od Eltona. No. A jak tam tak stojím a pozoruju letící nástroj, ostatně jako by to byla věčnost, říkám si, chytím ji. Chytím ji a budu hrát dál! Natáhnul jsem ruce ve chvíli, kdy se ke mně přiblížila, ale jako by byly spíše zdí. Kytara se od nich odrazila a vyrazila směrem k publiku. A víš, co ostatní udělali? Ještě jsem měl naději, že ji někdo chytí, šetřil jsem na ni snad rok. Všichni se rozestoupili, jako by to byl koňský trus. Kytara dopadla na parket a rozletěla se na stovky kusů. Naše zpěvačka Tina naštěstí obratně zachránila celou situaci. Zvolala poděkování a bubeník zabubnoval ukončující noty, načež jsme se všichni uklonili.“
Hlasité předčítání