„Tomu říkám záchrana.“
„No, ještě že se to nestalo na začátku koncertu, ale až na samotném konci. Být to na začátku, tak by to asi dopadlo zle. Nejvíc by mi bylo líto mých spoluhráčů. Ještě, že jsme dobrá parta a všichni to vzali sportovně. Kytara se dala opravit. Zanedlouho jsem hrál dál. Na silné doporučení už bez kravin.“
„Hahaha! To je dobré!“
„Tenkrát mi to tak nepřišlo.“
„Co jít pryč?“ zvážněla a dotkla se letmo hřbetu jeho ruky.
Procházeli se kolem řeky. Lampy osvěcovaly ulici. Na zádech měl pouzdro s kytarou a držel Michelle za ruku. Větve stromů šustěly pod náporem větru, který byl v těchto místech snad věčný. Mockrát se nedělo, že by ve městě nefoukalo. Ne nadarmo se tam říkalo, že člověk žije ve větru. Při noční procházce se o Michelle dozvěděl, že se chce stát herečkou. Snila o tom vystupovat v nejslavnějších divadlech. James všemu naslouchal s falešným údivem. Trochu se však obávala toho fotoaparátů a rozhovorů a celé té slávy, co si herectví mnohdy nosí sebou.
„Je to tak. Pokud si za něčím jdeme, a dosáhneme toho, musíme mnohdy čelit i nepříjemnostem. Podle mě je to tak správné. Dělá nás to lidmi. Bez nástrah bychom byli stále dětmi, kterými jsme bývali. Jestli se chceš stát slavnou herečkou, nemysli na negativa s tím spojené. Mysli na každý řádek scénáře, který budeš s láskou a hlubokou emocí představovat lidem. Budeš zdrojem inspirace. Uděláš pro svět daleko více, než si myslíš.“
„No vidíš to! Nakonec umíš mluvit,“ dobrala si jej a cvrnkla mu do nosu.
Dostali se až k molu, ze kterého byl výhled na domy z bohaté čtvrtě.
„Myslíš si, že si ti lidé zasloužili takové domy?“ zeptala se.
„Dům je dům. To si myslím. Je to jedno, jestli bydlíš v kůlně nebo ve vile. Jestli ti vedle ní parkuje Ferrari nebo kolo po bratrovi. Důležitý je ten domov, který si vytvoříš tady,“ píchnul ji prstem do hrudníku.
Objala jej a políbila. Jejich rty se prolínaly jako déšť s duhou. Dlouze a s otevřeným srdcem prodlužovali polibek tak, jak jen to noc dovolila.
„Nerada bych bořila nějaké zavedené zvyky, ale mohla bych tě domů doprovodit já?“
„To raději ne. Nebydlím ve čtvrti, která by byla zrovna bezpečná. Leda bys přespala.“
„Já se o sebe umím postarat.“
Bydlel v činžáku. Šedá vysoká budova. Požární schodiště, které lemovalo činžák, už rezivělo stářím. Nebyl nikdo, kdo by jej natřel. V téhle čtvrti nebylo nikoho, kdo by uklidil odpadky. Kam ruka dosáhla, tam se loupala barva od jmen nasprejovaných na každý detail staré jednoduché architektury.
„Až ti bude hudba vydělávat, odstěhuješ se.“
„To pevně doufám.“
„Mám doma mladšího bratra. Je mu devatenáct. Starám se o něj. Buďme potichu, ať jej nevzbudíme. Byt je malý, ale každý máme svůj pokoj. Ani se nezouvej. Prostě proklouzneme. Ten rošťák slyší všechno, i když zrovna spí.“
Místnosti byly malé, útulné. Malá chodbička s dveřmi na záchod a sprchový kout. Když vešli dovnitř, ze všeho nejdřív šel zavřít dveře od pokoje bratra. Z venku sem dolehl zvuk houkaček. Bytem problikla modrá a červená barva. Stačilo to na to, aby zahlédl postel. Nikdo v ní nebyl. Byla prázdná. Jen srolovaná peřina skoro až na zem.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Závěrečný zvrat povyšuje zpočátku tuctovou romantickou povídku na velmi originální a úsměvné dílo. Nápad, kdy mladší bratr využije lekce herectví a sehraje falešný pokus o sebevraždu, aby staršímu bratrovi pomohl získat srdce začínající herečky, je neotřelý a skvěle pointovaný. Zápletka díky tomu dostává sympatický nadhled, který čtenáře zaručeně pobaví.
Atmosféra – ★★★★☆
Text velmi dobře pracuje se změnami nálad, od uvolněné atmosféry v hudebním klubu přes romantickou noční procházku až po náhlý záchvat paniky. Emoce postav fungují a čtenář se snadno nechá vtáhnout do děje, i když je přechod k dramatické scéně na útesu možná až příliš překotný. Závěrečné odlehčení do ranního úsvitu pak celkový dojem příjemně uzavírá a zpětně chytře omlouvá předchozí melodramatičnost.
Provedení – ★★★☆☆
Povídka je čtivá a má svižné tempo, nicméně občas naráží na stylistickou neobratnost a klišé, jako je například přirovnání „rty se prolínaly jako déšť s duhou“. Dialogy místy působí trochu strojeně a papírově, což by šlo vyřešit přirozenější volbou slov. V textu se objevuje i několik drobných pravopisných chyb (např. „střetli se pohledy“ nebo „s tím spojené“), ale plynulost vyprávění to nijak zásadně nenarušuje a příběh čtenáře bez problému táhne kupředu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi milou a překvapivou povídku, která ukazuje tvůj cit pro budování příběhu s nečekanou a vtipnou pointou. Ačkoliv by text snesl pečlivější stylistickou redakci a uhlazení některých dialogů, jako celek funguje výborně a zanechá ve čtenáři pozitivní dojem. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělou fantazii a smysl pro humor, který tvé tvorbě dodává jiskru!