Vždycky jsem rád trávil čas na své chatě. Po většinou tam převládal klid. Kochal jsem se výhledem na město v objetí kopců a lesů, jako by medvědice chránila své mládě. Co může chtít obyčejný člověk od života? Možná klid, jinak nic převratného. Tohle. Tohle byl přesně můj klid. Klid, který se změnil v horoucí peklo neobvyklých rozměrů dráždící většinu obyvatel tam dole. V tom příjemném městě plném tak pracovitých lidí. Nejspíš.
Byl čtvrtek odpoledne. Na další den jsem měl v práci dovolenou. Ne, že bych měl takhle při přicházejících letních dnech v plánu někam vycestovat. Prostě jsem jen potřeboval dát zahradu do pucu, a potřeboval na to tři dny. Seděl jsem v křesle a poslouchal kvílení dětí u souseda. Párkrát do roka ke starcům přijedou jejich dcery. Ani mi to vlastně nevadilo. Bylo tam živo. Zároveň dostatečně daleko ode mně.
Měla říz, ale i tak jsem si přihnul ještě jednou. Zhoupnul jsem se v lehátku a zadíval se na mraky. Nejčastěji člověku připomínají draky. Prý. Rozeznal jsem jich v ten moment tři. Nevím, jestli šlo o nějaké znamení nebo předzvěst. Hm. Těžko říct. Já nikdy na takové kraviny nebyl. Náhoda ovládá naše životy, a náhoda je taky spolkne jako kukuřičné zrnko.
Má bublina, ve které jsem se cítil tak skvěle, praskla. Žvýkačka puberťačky, co se podivila, že někam musí jet s rodiči. Uslyšel jsem pronikavé: Mňaaau! Zhoupnul jsem se zpět. Z jiné strany naléhavé: Mňaaau! Postavil jsem se na nohy a rozhlédl po zahradě. Z malinkatých hlasivek tam někde v křoví další: Mňaaau!
Po cestě, která se táhne kolem mého pozemku, projelo auto. Pneumatiky vydávaly zběsilý zvuk, který přerušil další mňouknutí. A já byl vytržen ze svého klidu. Jal jsem se čekání na další mňouknutí, ale nic nepřicházelo. Pokrčil jsem rameny a zašel si do chaty pro plechovku piva.
Plechovka zasyčela ve stejný moment, jako se ozvalo malinkaté a krátké mňouknutí. Už jsem tenhle typ zvuku někdy slyšel. Vrátil jsem se do dětských let, přeskočil ten hluboký nával všemožných strachů, a dostal se ke klubku koťat, u kterých ležela babiččina kočka. V garáži. Poblíž pneumatik.
S pivem v ruce jsem obcházel zahradu. Díval se pod túje, k záhonům, obešel bazén, prolustroval plot sousedů, okolí mého smrdutého trůnu.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka začíná jako poměrně všední historka o záchraně koťat, ale brzy se velmi originálně zvrhne v mrazivou a absurdní satiru na toxicitu sociálních sítí. Kontrast mezi dobrým skutkem a lynčujícím davem z internetu je skvělým nosným motivem, který čtenáře opravdu překvapí. Závěrečná pointa, kdy zachráněná zvířata zachrání svého zachránce, příběh krásně a ironicky uzavírá.
Atmosféra – ★★★★☆
Výborně pracuješ s gradací nálady – od idylického klidu na chatě přes rostoucí frustraci z byrokracie až po čisté absurdní peklo v bytě. Komentáře z Facebooku působí až děsivě autenticky a skvěle vtahují do děje, protože v nich čtenář poznává dnešní realitu internetu. Samotná scéna napadení je možná až příliš náhlá a groteskní, ale emoce bezmoci a nespravedlnosti z ní sálají na výbornou.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a vnitřní monology hlavního hrdiny jsou plné trefného, černého humoru. Stylistika je přirozená a dobře odpovídá povaze vypravěče, což usnadňuje plynulé čtení. Objevují se zde však zbytečné pravopisné a interpunkční chyby (např. nesmyslná čárka ve spojení „bolestí, přišel“ nebo „ode mně“ místo „ode mě“), na které by bylo dobré si při korektuře dát pozor, i když celkový dojem z příběhu to naštěstí nekazí.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi poutavý a nečekaně temný příběh, který šikovně balancuje na hraně černé komedie a společenské satiry. Máš zjevný talent pro budování napětí a nebojíš se jít do extrémů, což dělá tvé psaní zapamatovatelným. Pokud zapracuješ na pečlivější textové korektuře, tvé povídky budou působit naprosto profesionálně. Jen tak dál, rozhodně nepřestávej psát!