Vyznání krásné a sebevědomé ženy
Vždycky, když něco dělám, říkám si Horáková, dokaž těm druhým, že jsi lepší než oni. Třeba se ti to bude zdát ujetý, ale pro mě je dobré to, co vybočuje z průměru…
…Co říkáš? Ach ano, máš pravdu, všechno je relativní. Asi jsem domýšlivá, ale pro mě je důležitý pocit převahy, jinak bych si připadala bezvýznamná a zbytečná. Proto musím mít pořád někoho okolo sebe, abych se měla s kým srovnávat. Přitom mi ani nezáleží moc na tom, co zrovna dělám.
Když jsem na zemědělce chodila na praxi do kravína, nedělalo mi problémy vstávat třeba po tahu ve čtyři hodiny ráno a v mrazu bez snídaně utíkat na vlak, abych se včas dostala z Prahy na statek. Dřela jsem vědra s vodou, že by chlap s nimi měl co dělat, a v deset mě už čekal zootechnik se sklenicí pálenky, protože věděl, že mám práci hotovou. Nikdy nemohl pochopit, kde se ve mně bere tolik vitality. Brzy jsem si u všech získala respekt, i když ve mně ze začátku viděli mladou fiflenu. To mě opravdu potěšilo.
Nebojím se žádné práce, ale vždycky mám potřebu lidi nějak šokovat, dokázat jim, že mám na víc, než se ode mě očekává. Před maturitou mi učitelé radili, ať jdu dál studovat. Tehdy jsem o tom nechtěla ani slyšet. Teď lituju, že mám jenom střední zemědělskou. Ale znáš to, chtěla jsem se osamostatnit. Být nezávislá. Já se hrozně těžko podřizuji cizí vůli. A nevím, proč se mě neustále někdo snaží předělávat. Znám svoji hodnotu a dokážu si ji uhlídat sama…
Ty jsi první muž, který mě umí poslouchat, a přitom neudílet pořád nějaké rady. Toho si u tebe moc vážím. Nestačí být jenom inteligentní a mít na všechno hned odpověď. Je třeba taky umět se vžít do situace druhého…
…Jů, ty jsi zlato, ty sis zapamatoval, jakou značku vína mám nejraději…Hmm-mňam…Ta pusa byla na oplátku…Tak na zdraví a na to naše nehynoucí přátelství…
Víš, někdy si říkám, proč my dva nejsme vlastně spolu. Občas se sejdeme, pomilujeme a zase o sobě celé týdny nevíme…Pravda, párkrát jsi mi volal a já neměla čas. Se mnou to už jiné nebude. S časem jsem pořád na štíru. Mám moře zájmů, a ještě víc přátel. Nedokážu si nic odepřít. Každý mi přináší něco nového…
…Ale třeba bychom si rozuměli. I když takhle je to asi lepší. Já věřím na osud. Jedna kartářka mi předpověděla, že se nikdy nevdám a skončím v pětatřiceti jako svobodná matka. Dílem mě to utěšuje, protože si myslím, že nemůžu mít děti. Ale na druhou stranu ke stáru bych sama zůstat nechtěla…To mám starosti, co?
Chlapi mi říkají, že jsem krásná. Někdy si myslím, že je to pravda. Jindy se ale zase nemůže na sebe ani podívat do zrcadla. Víš mám takový sen, že vejdu do společnosti a všichni rázem zmlknou…nesměj se, třeba je to naivní, ale já bych chtěla, aby si mě všichni vážili, abych uměla lidi okouzlit, kdy budu chtít…a nejen fyzicky. Víc snad ani k životu nepotřebuju. Jen to vědomí možnosti…
Kolikrát se nechám třeba pozvat na skleničku a vůbec se nechci s tím člověkem vyspat. Chápeš?… Život je vůbec hrozně zvláštní. Vždycky, když chceš něco hrozně mít, uniká ti to mezi prsty, a když ti to je jedno, nabízí se možností na tucty. Včera mi zase jeden nabízel manželství a k tomu barák, auto a já nevím co ještě. Mně přece o ten barák a auto vůbec nejde, věříš mi? Ani mít chlapa za každou cenu…
Já nevím, jak to vyjádřit. Přitom muže potřebuju jako každá normální žena a vůbec netoužím být přelétavá. Naopak, když jsem s někým déle, líbí se mi to s ním čím dál tím víc. Někdy se sama v sobě nevyznám. Jen jedno vím s jistotou, že k životu potřebuju společnost, mít lidi kolem sebe.
Teď určitě zase namítneš, že se do společnosti utíkám sama před sebou. Ale opravdu to tak není. Mně je zkrátka mezi lidmi dobře. Být pořád s jedním člověkem mezi čtyřmi stěnami, to by mě umořilo. Cožpak je to tak nepochopitelné? Až budu stará, nikdo po mně ani nevzdechne. Třeba pak budu svého mládí litovat. Teď na to ale myslet nechci…
Ty jsi fakticky inteligentní, V lecčems jsi mi otevřel oči a já jsem ti za to vděčná. Ale to základní jsi taky nepochopil. Že život znamená dění, neustálý kolotoč událostí, pohyb ve středu lidské existence. Nemá žádný smysl uzavírat se do sebe a pořád jen přemýšlet o tom, co má a co nemá význam. V tom je naše ženská jednoduchost moudřejší než celé generace filozofů. Umět žít, to přece neznamená všemu rozumět a mít v kapse vždycky jasnou odpověď, proč to nebo ono děláme. Nebo snad ano?…
…Ale já tady žvaním a ty vůbec nepiješ. Určitě se nudíš…Opravdu tě to zajímá? Víš je málo lidí, se kterými si můžu povídat takto otevřeně. Ptáš se mě na můj citový život. Už jsem ti řekla, že nejsem ve své podstatě přelétavá. Nejvíc ze všeho by mi vyhovoval stálý partner… Mám ráda souhru a pravidelnost. Všechny funkce vyžadují zajetý režim. Znám to z býčí farmy. Pravidelné podněcování k aktivitě nakonec chovného býka tak vycvičí, že stříká, jen mu ukážou maketu krávy. Mohou tak oplodnit hned několik zvířat najednou.
To jen my si pořád dokola opakujeme fráze o uvědomělém jednání a nadřazenosti rozumu, přitom zapomínáme, že jsme v podstatě taky zvířata. Ty se směješ, ale když si to člověk přebere, používáme rozum zpravidla tam, kde je to na škodu. Tam, kde by měl naopak vládnout, rozhodují afekty, zášť a hysterie. Vezmi třeba války, nebo ty věčné tahanice o to, kdo bude nad kým, abych nemluvila pořád jenom o sobě…
…Aha, promiň, zase jsem utekla od tématu…Abych řekla pravdu, já už jsem ztratila chuť se na někoho vázat. Už mám nad hlavu těch ustavičných žárlivých scén a nerváků. Máme teď v práci prima kolektiv. Takovou partu, co nezkazí žádnou srandu. Všichni chlapi jsou tam ženatí, ale ve věcech společného zájmu nikdy nezklamou. S jedním kolegou jsme uzavřeli takovou dohodu, že se nám spolu líbí spát a že to nesmí narušit naše mimopracovní vztahy. Ohromně mi to vyhovuje, takhle se vyžít, a přitom neztratit nic ze své osobní svobody. Možná, že si trochu odporuju, nebo to pojímám moc sobecky. Třeba jednou narazím. Moc mě to ale nevzrušuje…
…Tak touhle otázkou jsi mě zaskočil…. Musím ti říct na rovinu, že kdybychom spolu začali chodit, nevzdala bych se současných možností hned. Chtělo by to nějaký čas. Naučila jsem se oddělovat sex od ostatních věcí. Myslím si, že je to objektivnější a férovější…Nezlobíš se, že ti to takhle říkám? Nikomu jinému bych to říct neuměla. Tebe si opravdu vážím. Možná, že bych tě dokázala opravdu milovat. Musel bys mít ale se mnou trpělivost. Třeba bych pak dokázala z některých mých potřeb slevit…a určitě budu jednou chtít dítě, pokud to bude možné…
Ale vidím, že sis to tentokrát vyložil špatně. Koukáš tak nějak divně. Víš, já se nezamiluju snadno. Hrozně dlouho mi trvá, než někomu začnu věřit. Představa toho, že bych se někomu cele vydala a on by mě pak odložil jako obnošenou onuci…tak něco takového bych nesnesla…
Cože?… Ne nikdy se mi to naštěstí ještě nestalo. Raději vždycky hodím zpátečku dřív, než zjistím třeba jen náznak něčeho podobného…. Že se tím ochuzuju? Dost možná, třeba se mi to i vymstí. Člověk nikdy neví, co ho potká zítra. Třeba ve své snaze uchránit se zklamání riskuji víc, než si myslím…
Nedávno jsem se vrátila ze služební cesty s naším ředitelem…Začínám totiž hrát vysokou hru, to ani nevíš. Ředitel si mě teď všude bere s sebou pro můj pohotový úsudek a reprezentativní vystupování. Měli jsme na hotelu takové neformální sezení. Byli tam všichni pohlaváři konsorcia. Hodně se pilo, a nakonec jsem byla jediná, kdo se dokázal kontrolovat, přestože jsem nezůstávala v ničem pozadu. Ředitele jsem osobně ukládala do postele jako malého kluka. Druhý den mi složil poklonu. Prý jsem nad všemi triumfovala svou osobní důstojností a šarmem. Největší radost měl z toho, jak jsem zesměšnila generálního, když si začal dovolovat.
Člověk musí znát lidi a umět využívat jejich slabosti. Je mi naprosto jasné, že úcta našeho ředitele mi přinese větší užitek, než kdybych se vyspala s generálním. Ten by se akorát pobavil a druhý den by nevěděl, že existuje nějaká Horáková. Nebo by si ze mě udělal děvečku pro všechno. Náš ředitel si mě cení i pro moji odbornost a při jeho řevnivosti ke generálnímu jsem si ho nemohla víc získat…
…Že jsem vypočítavá? Ale proč netěžit z blbosti chlapů, když si o to sami říkají? Pravda, někdy začínám mít strach, abych nešlápla vedle. Potřebovala bych mít vedle sebe někoho, jako jsi ty, kdo by mě neustále upozorňoval na rizika a usměrňoval můj rozlet. Ty jediný mě opravdu znáš, tobě říkám věci, o jakých nemá nikdo ani tušení. Před tebou bych ani nedokázala něco skrývat. Třeba mi to nebudeš věřit, ale cítím k tobě náklonnost, jakou jsem dosud u nikoho nepoznala. Není to bezmezná láska, ta by vyžadovala delší soužití, ale možná je to i něco víc…
…I když třeba právě tohle je skutečná láska. Já ani sama nevím…Chtěla bych v životě něco dokázat. Já vím, ty říkáš, že na všechno jdu příliš živelně, že v podstatě pořádně ani nevím, co přesně chci. V něčem máš pravdu. Vím s určitostí, že chci být někým, kdo něco znamená. Jen nevím přesně kým. Člověk musí mít v životě nějakou doménu, být v něčem nenahraditelný, aby měl pocit, že mu to nikdo nevezme…
Vlastně jsem ti ještě ani neřekla, že jsem podala přihlášku na vysokou školu. Budu studovat večerně. Ředitel mi k tomu dal plné doporučení a bude mě v tom podporovat. Má tam i nějaké známé. Neumíš si představit, co ty báby v sekretariátu dělaly, když mi ředitel začal věnovat takovou pozornost. Nejraději by mě asi rozčtvrtily. Lidi jsou strašně zlí a nepřející. Před tebou se málem klaní a za zády by ti udělali jen to nejhorší. Někdy z toho na mě padá taková úzkost, že nemůžu spát…
…Cože? Jestli si myslím, že jsem lepší než oni? Snad tě o tom tady nemusím přesvědčovat… Nebo si fakt myslíš, že jsem mrcha? Nejsem o nic horší než ostatní. Sám jsi přece říkal, že dobro a zlo se za určitých okolností relativizují, že chápáno dialekticky se v atmosféře bezcharakternosti stává charakterní člověk černou ovcí…
…Že jsem to špatně pochopila?… V čem jsem alibista?…
Asi jsem fakt blbá, promiň, že jsem tě unavovala. Příště tě toho ušetřím…
…Ne, já se neurážím…Ale raději už půjdu. Beztak jsem tě už okradla o příliš mnoho času. Jistě máš jiné starosti a možnosti, jak trávit čas plodně a užitečně…
…A to, co jsem tady žvatlala o té náklonnosti, to sis doufám taky nevyložil špatně. Nerada bych, aby mezi námi došlo k nějakému nedorozumění…
…Měj se a někdy zase zavolej, ok? Tak pa…
Hlasité předčítání