Klára pomalu sklonila řezák. Dívala se na černou kouli s výrazem člověka, který právě spálil Alexandrijskou knihovnu, aby si ohřál polévku. „Víš, co jsme právě udělali, Marku? Možná jsme právě připravili lidstvo o největší skok v jeho historii. O odpověď na otázku, jestli jsme ve vesmíru sami.“
Marek k ní přistoupil a položil jí těžkou ruku v rukavici na rameno. „Odpověď už máme, Kláro. Sami nejsme. A ten skok… víš, když jsi malé dítě a najdeš v šuplíku tátovu nabitou pistoli, taky není dobrý nápad si s ní hrát jen proto, abys zjistila, jak funguje mechanika výstřelu. Až budeme dospělí, postavíme si vlastní vysílač. A zavoláme jim sami, za našich podmínek.“
Klára se naposledy rozhlédla po zhasnuté síni. Šestiúhelníky na stěnách mlčely, připravené čekat další milion let. „Co napíšeme do hlášení pro Houston?“
Marek se otočil k odchodu a posvítil si na cestu zpátky k neviditelné bariéře. „Napíšeme pravdu. Tedy, její geologickou část. Lávový tunel v sektoru B je nestabilní, hrozí propady stropu a silné magnetické anomálie z železných rud tu ruší techniku. Nedoporučujeme pro stavbu základny. Navrhujeme vchod z bezpečnostních důvodů odstřelit a zavalit.“
Klára se pousmála, i když to přes ztmavené sklo přilby nebylo vidět, a vykročila za ním. „To zní velmi vědecky, inženýre. Skoro by ti to člověk věřil.“
„To víš,“ odvětil Marek, když se spolu začali drápat vzhůru šikmým tunelem, pryč z místa, na které lidstvo ještě nedorostlo. „Hlavně nesmíme zapomenout zmínit ten prach. Ten zatracený prach je tady dole vážně k nevydržení.“ □
