Deset milisekund

AkceHumorNapětíSci-fiTechnika

⏱️ Doba čtení: cca 8 minut

Pozorovací plošina visela nad okrajem Rezavého kaňonu jako zapomenutý ocelový vřed. Dole se táhla nekonečná, sluncem spálená pustina, nad níž se tetelil vzduch v hustých, neprůhledných vrstvách. Tarik si otřel pot z čela hřbetem rukavice, která pamatovala lepší časy, a s podezřením kopl do masivní trojnožky, na níž trůnil nový kus hardwaru.

„Takže mi tvrdíš,“ začal Tarik a jeho hlas zněl přes komunikátor jako drcené sklo, „že tahle předražená krabice od bot, co nevydává žádný zvuk a nemá ani pořádnou hlaveň, nás má ochránit před Divokým rojem?“

Elias, o dobrých dvacet let mladší technik z centrály, jehož uniforma ještě nestihla nasáknout všudypřítomným pachem spáleného ozónu a starého potu, zvedl oči od svého tabletu. Vypadal, jako by ho Tarikova ignorance fyzicky bolela.

„Není to krabice od bot, Tariku. Je to Esh-Tech DroneLight. A nemá hlaveň, protože nestřílí olovo jako ty tvoje starožitné rotační kulomety, u kterých musíš trávit tři hodiny denně čištěním zanesených podavačů,“ odsekl Elias a pohladil matně černý kryt zařízení s téměř otcovskou něhou. „Tohle je čistá, koncentrovaná světelná elegance.“

„Elegance,“ odfrkl si Tarik a opřel se o zábradlí plošiny. „Až se zpoza tamtoho hřebene vyřítí tři sta autonomních FPV dronů, kterým před měsícem přeskočilo v křemíkových mozcích a rozhodly se, že lidské teplo je urážka jejich existence, chci mít v ruce něco, co dělá kravál. Chci vidět, jak se to trhá na kusy. Chci plameny. Kontinuální laserový paprsek, co ty potvory přeřízne vejpůl.“

Elias si povzdechl a upravil si taktické brýle. „Kontinuální paprsek je neefektivní barbarství. Potřebuješ obrovský zdroj energie, optika se přehřívá, a když je cíl rychlý a uhýbá, jen mu opálíš lak. Esh-Tech na to jde jinak. Podívej se na ty čočky.“

Tarik neochotně nahlédl do dvou hlubokých, fialově zbarvených očí přístroje. Vypadaly mrtvě, ale hluboko uvnitř se skrývala hrozba, které starý voják tak docela nerozuměl.

„Tohle je čtyřkilowattový systém,“ pokračoval Elias s nadšením, které se do tohoto bohem opuštěného kaňonu vůbec nehodilo. „Ale nepálí v kuse. Využívá deset milisekund dlouhé pulzy. Je to jako šicí stroj ze světla, řízený umělou inteligencí. Ta si vybere dron, spočítá jeho trajektorii a propálí do něj pět až deset milimetrových děr přesně v místech, kde má baterii, rotory nebo řídící čip. Žádné zbytečné plýtvání energií.“

„Deset milisekund,“ zopakoval Tarik suše. „Víš, co já dělám deset milisekund? Mrkám. A někdy se u toho i nudím.“

„Právě proto to neděláš ty, ale tenhle procesor,“ usmál se Elias a poklepal na bok přístroje. „Zatímco ty mrkneš, tohle rozešije tři drony na prvočinitele. Je to balet, Tariku. Čistá matematika aplikovaná na kinetický chaos.“

Tarik chtěl odpovědět něco kousavého o tom, kam si může centrála svou matematiku strčit, když vtom se z reproduktorů na střeše jejich bunkru ozvalo táhlé, nepříjemné zakvílení radaru. Zvuk, který Tarik znal až moc dobře. Byla to píseň přicházející bouře, jenže tahle bouře nebyla z vody a větru. Byla z plastu, karbonu a rotujících čepelí.

Na obzoru, přesně tam, kde se obloha dotýkala rozpáleného písku, se objevila tmavá skvrna. Zpočátku vypadala jako hejno ptáků, ale pohybovala se příliš trhaně, příliš synchronizovaně. Byla to mračna malých, smrtících FPV dronů. Zbytky po korporátních válkách, které se naučily samy replikovat ve zdevastovaných továrnách na severu.

„Dobře, baletko,“ řekl Tarik, a humor z jeho hlasu okamžitě vyprchal. Ruka mu instinktivně sjela k pouzdru s těžkou pistolí, i když věděl, že proti roji je to jen těžítko. „Ukaž mi, jak tvoje krabice tančí. Vzdálenost tři kilometry a rychle se to zkracuje.“

Elias zbledl, ale prsty mu sebejistě přelétly po displeji tabletu. „Aktivuji systém. Přepínám na plnou autonomii.“

Trojnožka pod laserem tiše zavrčela. Zařízení se plynule otočilo, motory v kloubech nevydaly téměř žádný zvuk. Bylo v tom něco znepokojivě predátorského. Žádné zdlouhavé míření, žádné varovné signály.

Roj už byl vzdálený jen kilometr. Vzduch se naplnil vysokým, ječivým zvukem stovek malých rotorů. Byla to psychologická zbraň sama o sobě – zvuk rozzuřených vos zhmotněný do noční můry. Tarik cítil, jak se mu pot na zádech mění v led. Znal lidi, které tyhle věci roztrhaly. Nebyla to čistá smrt.

„Eliasi…“ procedil Tarik mezi zuby. „Proč to nestřílí?“

„Čeká na optimální konvergenci paprsku. Tři… dva… jedna…“

Z hlavní jednotky se neozval žádný výstřel. Žádný ohlušující rachot, na který byl Tarik zvyklý. Místo toho uslyšel jen tiché, suché praskání. Cvak. Cvak-cvak-cvak. Cvak. Znělo to, jako když někdo velmi rychle mačká propisku.

Ale to, co se dělo na obloze, popíralo zdravý rozum.

Přední linie roje, vzdálená necelých pět set metrů, najednou začala kolabovat. Drony neexplodovaly v efektních ohnivých koulích. Prostě… umíraly. Z ničeho nic ztrácely vztlak a padaly k zemi jako kameny. Tarik si přiložil k očím dalekohled a zaostřil na padající masu.

Byla to děsivá podívaná. Neviditelný infračervený paprsek kmital prostorem s nepochopitelnou rychlostí. Na plastových tělech dronů se objevovaly drobné, žhavě červené body. Pět, sedm, deset mikroskopických ranek, které se objevily během zlomku vteřiny. Baterie se vznítily jen uvnitř, motory se zadřely, řídící desky se roztavily v jediném bodě.

Cvak-cvak. Cvak-cvak-cvak-cvak.

Věžička se pohybovala mikroskopickými, trhavými pohyby. Nebyla to střelba, byla to chirurgická operace prováděná na dálku. Drony padaly z oblohy v dokonalém, smrtícím dešti. Umělá inteligence zbraně nepanikařila, neplýtvala energií na cíle, které už byly mrtvé, jen to ještě nevěděly. Vybírala ty nejbližší, nejnebezpečnější, a s chladnou logikou je odpojovala od reality.

„Padesát dole,“ hlásil Elias, oči přilepené na obrazovku, kde se červené body měnily na zelené křížky. „Sto. Sto padesát. Systém je na třiceti procentech tepelné kapacity. Je to… je to nádhera.“

Tarik musel uznat, že na tom něco bylo. Roj se blížil, ale narazil na neviditelnou zeď. Poslední drony se dostaly na vzdálenost padesáti metrů. Tarik už viděl jejich kamery, prázdné a zlé, hledající cíl. A pak se na jejich trupu objevilo deset žhavých pih a stroje se zřítily do prachu kaňonu s tupým zaduněním.

Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Zvuk rotorů zmizel, nahrazený jen tichým syčením chladícího systému DroneLightu a občasným zapraskáním plastu z hromady šrotu, která se vytvořila pod plošinou.

Elias se zhluboka nadechl a s třesoucíma se rukama odložil tablet. Podíval se na Tarika s výrazem, který balancoval mezi triumfem a úlevou.

Tarik přešel k okraji plošiny a podíval se dolů na stovky zničených strojů. Z některých se ještě kouřilo. Byla to precizní, chladnokrevná práce. Žádný chaos, jen výsledek rovnice, ve které drony tahaly za kratší konec.

Otočil se zpět k Eliasovi, který napjatě čekal na verdikt starého veterána.

„Tak co říkáš?“ zeptal se Elias opatrně.

Tarik si odplivl přes okraj zábradlí, přistoupil k černé věžičce a jemně na ni zaklepal kloubem prstu.

„Říkám,“ pronesl Tarik pomalu a na tváři se mu roztáhl široký, nefalšovaný úsměv, „že tohle je ta nejlepší krabice od bot, jakou jsem kdy viděl. Ale jestli si myslíš, že ten bordel dole budu uklízet já, tak ti tvoje matematika hodně rychle přestane vycházet, chlapče.“