„Zasekly se před miliardami let, Marku. Počkej tady, jestli chceš.“
Klára si klekla do prachu – který se kupodivu držel jen před bariérou, za ní byla podlaha naprosto čistá – a s námahou, kterou vyžadoval neforemný batoh s podporou života, se protáhla pod neviditelnou hranou. Marek si v duchu zanadával na den, kdy si místo kariéry klavírního virtuosa vybral astronautiku, a proplazil se za ní.
Když se na druhé straně postavili, jejich přilbové displeje okamžitě zčervenaly záplavou varovných hlášení.
VAROVÁNÍ: Detekována změna vnějšího tlaku.
VAROVÁNÍ: Gravitometrická anomálie.
Marek okamžitě zkontroloval stav skafandru. „Tlak roste. Jsme na třiceti kilopascalech… padesáti… stovce. Kláro, tady je atmosféra. Dusík, trochu argonu, žádný kyslík. Ta neviditelná věc nedrží jen strop, ona drží plyn. Už celé věky.“
Ale to nebylo to nejdivnější. Když Marek udělal krok vpřed, neplul. Jeho bota dopadla na zem s těžkým, zapomenutým žuchnutím. Zvuk se tentokrát nešířil jen přes podrážku; slyšel ho zvenčí, tlumeně, skrze helmu. Kolena se mu podlomila pod náhlou váhou vlastního těla a batohu.
„Gravitace,“ vydechla Klára a opřela se o stěnu, aby udržela rovnováhu. „Je tu… skoro jedno gé. Jak? Tohle popírá obecnou relativitu. K tomu bys potřeboval hmotu malé hvězdy stlačenou pod podlahou.“
„Nebo technologii, kvůli které vypadá naše fyzika jako mlácení klackem do bláta,“ odpověděl Marek těžce. Dýchal zhluboka. Po čtyřech měsících v šestinové gravitaci připadal člověku návrat k normální tíži jako by mu na ramena vyskočil dospělý gorilí samec.
Sestupovali tunelem dál. S každým krokem se z jejich skafandrů sypal zbytek měsíčního prachu, který v nově nabyté gravitaci a husté atmosféře konečně dělal to, co prach dělat má – vířil kolem jejich kotníků. Po sto metrech chodba skončila a jejich baterky osvítily prostor, který jim sebral poslední zbytky slov.
Byla to obrovská kulová síň. Nebyla však prázdná. Stěny síně byly pokryty miliony drobných, šestiúhelníkových výstupků z kovu, který připomínal zoxidovanou měď. Každý šestiúhelník byl popsán mikroskopickými reliéfy, nikoliv v řádcích, ale v soustředných kruzích. Vypadalo to jako gigantický trojrozměrný archív, zkamenělá paměť světa.
Uprostřed síně, kam vedl úzký můstek bez zábradlí, stál kamenný podstavec. A metr nad ním se v prostoru nehybně vznášela koule z černého, naprosto hladkého materiálu, připomínajícího obsidián. Měla v průměru asi dva metry.
„Žádné kabely. Žádné ovládací panely. Žádné kostry podivných bytostí s protáhlými lebkami,“ zamumlal Marek, když pomalu kráčeli po můstku. Pod nimi zela propast, jejíž dno se ztrácelo ve tmě. „Trochu zklamání, ne? Čekal jsem aspoň nějakou páku s nápisem ‚Nesahej na to‘.“