Sestup do hlubin Měsíce není pro klaustrofobiky. Nemáte nad sebou jen tuny kamení; máte nad sebou absolutní nicotu vesmíru. Šestinová gravitace sice dělá ze slaňování podivně snovou záležitost – člověk se spíš vznáší v pomalých skocích, než aby visel na laně –, ale setrvačnost zůstává stejná. Když se s devadesátikilovým skafandrem rozhoupete proti ostré čedičové stěně, narazíte do ní úplně stejnou silou jako na Zemi.
Marek dopadl na dno přirozené šachty jako první, následován sprškou šedého prachu, který se v vakuu nevznášel v oblacích, ale padal k zemi po balistických křivkách jako drobné olověné broky. Klára přistála vedle něj s elegancí baletky navlečené do ledničky.
„Tep sto deset, kyslík na devadesáti osmi procentech,“ ohlásil Marek do vysílačky. Jeho hlas zněl v Klářině přilbě suše a kovově. „A mimochodem, moje levé koleno hlásí, že už na tyhle věci nemám věk.“
„Je ti osmatřicet,“ připomněla mu Klára a rozsvítila hlavní halogenové rampy na ramenou.
„V lunárních letech je to skoro důchod. Kde je ta tvoje králičí nora?“
Prošli úzkou průrvou, kterou před týdnem rozšířili pomocí mikronáloží. Za ní se nacházel včerejší zával. A za ním… začínala geometrie.
Stát na prahu toho tunelu bylo jako dívat se do hlavně obrovského děla. Přechod mezi divokou, rozeklanou lávovou trubicí a tímto prostorem byl ostrý jako řez skalpelem. Žádné stopy po vrtání, žádné známky tavení nebo výbuchů. Skála prostě v jednom bodě přestala být chaotická a stala se poslušnou.
Klára přistoupila ke stěně a přiložila k ní ruku v silné rukavici. „Je to čedič. Stejné složení jako okolní hornina. Ale krystalická mřížka je… přerovnaná. Jako by někdo přemluvil každou jednotlivou molekulu, aby si stoupla do řady.“
„Fajn. Takže tu máme vesmírné odboráře s obsesivní poruchou,“ zamumlal Marek a posvítil si dolů do tunelu. Světelný kužel mizel v černotě. „Tady je ten dron.“
Asi padesát metrů od nich ležela na hladké podlaze pokroucená hromádka titanu a uhlíkových vláken. Marek k ní opatrně dokráčel, připravený každou vteřinu uskočit, kdyby se podlaha rozhodla ho spolknout. Zastavil se u vraku a natáhl ruku vpřed. Jeho prsty narazily na něco pevného, přestože před ním byl jen prázdný prostor.
„Silové pole?“ zeptala se Klára s tichým úžasem v hlase, když k němu došla.
„Spíš extrémně čistý křemík nebo nějaký metamateriál s nulovým indexem lomu,“ řekl Marek a poklepal na neviditelnou stěnu. Ve vysílačce se ozvalo jen tlumené zadunění, přenesené vibracemi přes jeho rukavici a skafandr. „Ale podívej se na spodek. Dron narazil nahoře, ale tady dole je mezera. Jako by tu byly posuvné dveře, které se zasekly v půlce.“
Skutečně. Ve výšce pasu neviditelná bariéra končila. Pod ní byl volný prostor.
„Pořád se ti chce jít dál?“ zeptal se Marek. „Protože jestli se ty neviditelné dveře rozhodnou dovřít, zrovna když pod nimi polezeme, budeme první lidé v historii, které rozkrojilo nic.“