Povídka

Brambory

Světlo prosvítalo mříží sklepního okénka. Mezi papírovými krabicemi a bednami s nejrůznějším obsahem stála jedna dřevěná, která se těm ostatním příliš nepodobala. Jen slabý pruh světla, který pronikal na stěnu sklepa, osvětloval onu bednu plnou uskladněných brambor.

„Holky, mě už to tady nebaví.“ Ozvalo se z dřevěné bedny. „Já bych chtěla, aby mě nějak použili. Je mi jedno, jestli budu vařená, nebo pečená. Hlavně, aby skončilo tohle věčné čekání.“

„Prosím tě, seď a nereptej. Nic tím neurychlíš a jen v sobě probudíš biologický proces hniloby. Víš, že si s rakovinou klíčku není radno zahrávat,“ odpověděla na nevyslovenou otázku druhá brambora.

„Já se picnu,“ ozvalo se odkudsi zezdola. „Po mě leze pavouk. Ježíš, ten lechtá. Kdybych se měla alespoň čím podrbat.“

„To jsem chytla bydlení,“ postěžovala se jiná. „Jen, co mě vyhrabou, sedím v bedně někde vespodu, na nic nevidím a všechny mí členové rodiny mi stojí na hlavě. Dokonce, někoho neočistili pořádně a sype se na mě hlína. Ještě, že se toho nedožila sestřička. Dej jí pánbůh lehké odpočinutí. Rozkrojili ji ještě na poli, aby se podívali, jestli nemá drátovce.“

„Holky holky! Průšvih, mě asi roste klíček. Budu muset do kosmeťáku.“

„Ukaž, jak vypadá? No jó. Ten je roztomilej. No tak s tím bych se být tebou, nevytahovala. Jestli to zjistí bába, ulomí ti ho a to pořádně bolí.“ Zahartusila pokřivená.

   „To já mám krásné sny. Nejdřív mě omyjí, potom oloupou a udělají ze mě kaši.“ Přidala se do hovoru malá.

Velká se na ni podívala a prohlásila: „Ty máš představu o životě. To já se vidím jako bramborák. Mám ráda česnek. Jeden rostl vedle mě. Byla s ním děsná sranda. Vyprávěl, že když rostl v hlavičce své rodiny, viděli ze svého záhonku na televizi. Vlastně to byl veliký umělec.“

„Pomóc! Po mě leze slimák!“ zakřičela žalostně ta na kraji.

„Tak to jsme nahraný. Jestli jich tu je víc, zbude po nás jen škrob a slizká čára,“ ozvala se ta na druhé straně bedny.

„Ty potvoro, co se na mě tlačíš!“ promluvila rozčileně hubená.

„Já se netlačím. A nemluv na mě ty, obyčejná bramboro. Já sem nepatřím.“

„Á tady si někdo fandí. Holky, slyšeli jste tu nafoukanou husu? Prý já sem nepatřím. A kam asi patříš, ty nádivo. K prasatům do hrnce.“

„S tebou se nebudu bavit. Já jsem květina. Mě sem jen položili. Dovolte, abych se představila. Já jsem jiřina.“

„Holky,“ zasmála se malá, „ona si dala jméno. Prej Jiřina.“

„Jiřina není jméno, ale druh. Jenže to ty nemůžeš vědět, když jsi jen obyčejná brambora.“

„Já, že jsem jen obyčejná brambora? Náhodou, já jsem áčko. To je ten nejjemnější, chuťově nejvytříbenější druh brambor, který jde používat jen pro mlsné jazýčky, ty Jiřko. My nejsme žádný béčka, notabene céčka. My jsme alespoň k něčemu dobré, jenže ty se ani nedáš jíst.“

„Je sice pravda, že se nedám jíst, ale na jaře mě zase zasadí a vyroste ze mě krásná květina. Na rozdíl od vás mám budoucnost. Co však bude z vás. Jenom obyčejné hovno.“

Vtom se otevřely dveře sklepa a jakási ruka rozsvítila světlo. Vešla Babička s vnučkou. Brambory byly tím nenadálým světlem tak oslněné, že okamžitě zmlkly.

„Naber do misky brambory a já se zatím podívám, jak nám bublá víno,“ řekla babička polohlasně. Vnučka poslechla a nabrala do nádoby brambory. Mezi nimi byly i ta malá, i ta pokřivená a dokonce vzala i jiřinu. Když se babička vrátila, vysvětlila vnučce, že jiřina patří do jiné bedny a dala květinový kořen mezi ostatní jiřiny.

Když světlo sklepa zhaslo, nastalo ticho. Jen odněkud zespoda se ozvalo tiché: „Ach jo, holky. Mě už to tady nebaví.“

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Josef Stráca Ilko

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 4 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:


Noční režim
Četba díla zabere cca 4 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora


Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Dvě slova ... použijte důležitá slova včas ...
Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévods...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
předchozí část zde … Vzbudil jsem se na podlaze někdy kolem osmé ráno, celý rozbolavělý, se...
Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza. „Copak Martine, co se stalo?“...
V kanceláři:   Bylo pondělí a všichni jsme byli v zasedačce a čekali na naší styční d...
Psal se rok 2009, slunce již pomalu přestávalo hřát a žluté, oranžové a červené listí se z po...
Pan Bělounek seděl za stolem a byl nešťastný. Oči schované za velkými brýlemi upíral směrem ke...
Sally Martinsová byla vysloužilá policistka, která si ve svých sedmdesáti letech užívala důchod....
Dědictví, které se předává z generace na generaci
„Leo, jsi připraven?“ Zeptal se mě Birman. „Ano.“ Odpověděl jsem a znovu se zamáčkl víc...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
předchozí část zde   … „Tak už mi věříte?“ pronesla tiše paní Müllerová, kter...
Jmenuji se Marco Ricci a jsem obyčejný obchodník z Janova. Už je tomu pět měsíců, co jsem se na...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Až tehdy se to stalo. Nepamatuji se už, kolik mi mohlo být. Určitě jsem ještě nechodil do školy....
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Kec mi lačni „Juj, ta ja mi ci hutorila, že kebi ši ňebul pažravi, jak tvoja mac, mohol ši buc t...
Na jednom pracovním stole, žily kancelářské pomůcky a jiné věci, se kterými jejich majitel, spis...
Probuzení   listopadu, tři roky po Dni Života   Budík mi ten den připadal hlasitějš...
Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza. „Copak Martine, co se stalo?“...
Nepříjemná událost „Kdo to udělal?“ Wer hat es gemacht? Wer hat… V jednom z proudících ve...
Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlané...
Nanami Ichigo: Seděla jsem doma v obýváku na gauči a pustila si televizi. Dávali pěkný film s R...
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kte...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
Alexandra se probudila časně zrána. Slunce ještě nestačilo vyjít, dá-li se zbytku naší největ...
Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na p...
Při meditaci padl můj pohled na kámen, který jsem si kdysi přivezla od Baltu. Vzala jsem ho do ruky,...
0