Světlo prosvítalo mříží sklepního okénka. Mezi papírovými krabicemi a bednami s nejrůznějším obsahem stála jedna dřevěná, která se těm ostatním příliš nepodobala. Jen slabý pruh světla, který pronikal na stěnu sklepa, osvětloval onu bednu plnou uskladněných brambor.
„Holky, mě už to tady nebaví.“ Ozvalo se z dřevěné bedny. „Já bych chtěla, aby mě nějak použili. Je mi jedno, jestli budu vařená, nebo pečená. Hlavně, aby skončilo tohle věčné čekání.“
„Prosím tě, seď a nereptej. Nic tím neurychlíš a jen v sobě probudíš biologický proces hniloby. Víš, že si s rakovinou klíčku není radno zahrávat,“ odpověděla na nevyslovenou otázku druhá brambora.
„Já se picnu,“ ozvalo se odkudsi zezdola. „Po mě leze pavouk. Ježíš, ten lechtá. Kdybych se měla alespoň čím podrbat.“
„To jsem chytla bydlení,“ postěžovala se jiná. „Jen, co mě vyhrabou, sedím v bedně někde vespodu, na nic nevidím a všechny mí členové rodiny mi stojí na hlavě. Dokonce, někoho neočistili pořádně a sype se na mě hlína. Ještě, že se toho nedožila sestřička. Dej jí pánbůh lehké odpočinutí. Rozkrojili ji ještě na poli, aby se podívali, jestli nemá drátovce.“
„Holky holky! Průšvih, mě asi roste klíček. Budu muset do kosmeťáku.“
„Ukaž, jak vypadá? No jó. Ten je roztomilej. No tak s tím bych se být tebou, nevytahovala. Jestli to zjistí bába, ulomí ti ho a to pořádně bolí.“ Zahartusila pokřivená.
„To já mám krásné sny. Nejdřív mě omyjí, potom oloupou a udělají ze mě kaši.“ Přidala se do hovoru malá.
Velká se na ni podívala a prohlásila: „Ty máš představu o životě. To já se vidím jako bramborák. Mám ráda česnek. Jeden rostl vedle mě. Byla s ním děsná sranda. Vyprávěl, že když rostl v hlavičce své rodiny, viděli ze svého záhonku na televizi. Vlastně to byl veliký umělec.“
„Pomóc! Po mě leze slimák!“ zakřičela žalostně ta na kraji.
„Tak to jsme nahraný. Jestli jich tu je víc, zbude po nás jen škrob a slizká čára,“ ozvala se ta na druhé straně bedny.
„Ty potvoro, co se na mě tlačíš!“ promluvila rozčileně hubená.
„Já se netlačím. A nemluv na mě ty, obyčejná bramboro. Já sem nepatřím.“
„Á tady si někdo fandí. Holky, slyšeli jste tu nafoukanou husu? Prý já sem nepatřím. A kam asi patříš, ty nádivo. K prasatům do hrnce.“
„S tebou se nebudu bavit. Já jsem květina. Mě sem jen položili. Dovolte, abych se představila. Já jsem jiřina.“
„Holky,“ zasmála se malá, „ona si dala jméno. Prej Jiřina.“
„Jiřina není jméno, ale druh. Jenže to ty nemůžeš vědět, když jsi jen obyčejná brambora.“
„Já, že jsem jen obyčejná brambora? Náhodou, já jsem áčko. To je ten nejjemnější, chuťově nejvytříbenější druh brambor, který jde používat jen pro mlsné jazýčky, ty Jiřko. My nejsme žádný béčka, notabene céčka. My jsme alespoň k něčemu dobré, jenže ty se ani nedáš jíst.“
„Je sice pravda, že se nedám jíst, ale na jaře mě zase zasadí a vyroste ze mě krásná květina. Na rozdíl od vás mám budoucnost. Co však bude z vás. Jenom obyčejné hovno.“
Vtom se otevřely dveře sklepa a jakási ruka rozsvítila světlo. Vešla Babička s vnučkou. Brambory byly tím nenadálým světlem tak oslněné, že okamžitě zmlkly.
„Naber do misky brambory a já se zatím podívám, jak nám bublá víno,“ řekla babička polohlasně. Vnučka poslechla a nabrala do nádoby brambory. Mezi nimi byly i ta malá, i ta pokřivená a dokonce vzala i jiřinu. Když se babička vrátila, vysvětlila vnučce, že jiřina patří do jiné bedny a dala květinový kořen mezi ostatní jiřiny.
Když světlo sklepa zhaslo, nastalo ticho. Jen odněkud zespoda se ozvalo tiché: „Ach jo, holky. Mě už to tady nebaví.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad oživit zeleninu ve sklepě a dát jí lidské vlastnosti je velmi milý, hravý a připomíná klasické animované pohádky. Zápletka s namyšlenou hlíznatou květinou (jiřinou), která se povyšuje nad obyčejné konzumní brambory, přináší do textu skvělý komický konflikt. Je to sice drobná, úsměvná epizodka bez hlubšího dějového oblouku, ale jako krátká povídka funguje výborně a má jasnou pointu.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu na čtenáře okamžitě dýchne autentická, lehce zatuchlá, ale útulná atmosféra starého sklepa. Dialogy brambor jsou plné emocí – od znuděnosti přes strach ze slimáků až po snílkovské představy o tom, že se stanou bramborákem. Podařilo se ti skvěle zachytit komickou absurditu situace, díky čemuž text působí velmi živě a čtenáře snadno vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★☆
Povídka je velmi čtivá, má svižné tempo a dialogy působí přirozeně a vtipně. Stylistika je na dobré úrovni, text plyne bez zádrhelů a slovní zásoba odpovídá humornému ladění příběhu. Dej si však pozor na pravopis a gramatiku, objevují se tu chyby ve shodě přísudku s podmětem (brambory slyšely, nikoliv slyšeli), skloňování zájmen (po mně, ne po mě) a drobnosti v interpunkci u přímé řeči, což ale nijak výrazně nekazí celkový dobrý dojem.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi povedenou, úsměvnou a originální jednohubku, která ukazuje tvůj cit pro dialog a budování komických situací. Přestože by text snesl pečlivější korekturu, tvá schopnost vdechnout život neživým předmětům je obdivuhodná a čtenáře zaručeně pobaví. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělou fantazii a přirozený vypravěčský talent, který stačí jen dál brousit.