Poslední dny se mi vynořují vzpomínky jedna za druhou.
Jako by se předháněly, která z nich mě zasáhne nejvíc, která mě vrátí zpět a předvede se mi tak živě, že mám pocit, jako bych se vrátila v čase.
Vidím Tebe, cítím tvou vůni, která mi zůstala v paměti dodnes. Tvůj pohled, úsměv.
Vybavuji si to ráno, kdy jsme po celé té úžasné noci seděli v kuchyni. Venku byla ještě tma. Chystala jsem snídani a přitom občas koukla na Tebe. Vrátil jsi mi pohled, chvílemi něco psal. Cítila jsem tvůj pohled, i když jsem se zrovna nedívala.
Byl to tvůj první dopis pro mě! Dodnes si pamatuji každé slovo. Ze všech tvých dopisů.
To, co jsi neuměl vyjádřit slovy (vždycky jsi mě napomínal, ať jsem ticho a nechám tě říct mi, co cítíš), to, na co ti nestačila slova, jsi o to víc uměl vepsat mezi řádky — a to doslova. Já mezi těmi řádky uměla číst od začátku jako v otevřené knize. Cítila jsem z každého slova, z každé věty to, co jsi při psaní cítil Ty.
Tvůj „poker face“ pro lidi venku u mě neměl žádný efekt, i když ses ho občas snažil nasadit i přede mnou. Já věděla a vím dodnes, kdo jsi tam uvnitř. Těch chvil, kdy jsi to byl opravdu Ty, bez toho, aby tě cokoli ovládalo či ovlivňovalo, nebylo mnoho.
Ale stejně jako si pamatuji každé tvé slovo a větu, pamatuji si i každou tuhle krátkou chvíli.
Nejde popsat, nikdy nedokážu vyjádřit slovy, co jsem cítila uvnitř, když přišla… jak byla krátká, stejně rychle se vytratila s každou dávkou.
Ten naplňující pocit uvnitř mě, to světlo, které jsi na malou chvíli rozzářil, pomalu sláblo, odcházelo — stejně jako Ty — a já se jen modlila a tajně doufala, že se zase brzo vrátíš.
Cesta zpět po tom pomyslném mostě se zdá být nepřekonatelná, nekonečná, bez konce. Kolikrát se otočíš a vrátíš zpět, kolikrát nemáš ani odvahu na ten most vůbec vkročit, a tak to vzdáš — někdy i těsně před cílem.
Já sama se ho snažila překonat několikrát a věřila, že mě budeš následovat. Že když uvidíš, že tam nejsi sám, nakonec překonáš ten strach.
Strach jsem měla i já — z návratu do reality. Ale Ty jsi mi dával naději, že ji můžeme zvládnout společně. Proto jsem se chvílemi zastavila a čekala na Tebe.
Nikdy jsem tě nezahlédla, ale v duši, někde hluboko uvnitř, jsem cítila, že jsi se mnou. Chvílemi ses přibližoval a zase vzdaloval.
Já tam stála v mlze, v ponurém světle nad propastí, na mostě, který naháněl hrůzu už z dálky.
Poslední měsíce mám v mlze — stěží si vybavuji, co všechno jsem zažila, kde všude byla, „přežívala“.
A pak, jako záblesk, se ze dne na den objevilo malinké, nepatrné světlo, které každým dnem sílilo.
Pak mi to došlo…
Nevybavuji si, jak dlouho to trvalo, kdy přišel ten moment, že jsem se nezastavila, neotočila, nečekala — a šla.
Šla dál sama, s neskutečným strachem, kdy se lidi, situace vyhrocovaly víc a víc. Musela jsem se bránit, odolávat čím dál většímu tlaku. Mozek nejspíš sám potlačil to, co by už neunesl.
Vše špatné zůstalo někde v dálce za mnou, na tom mostě, a já se v tuhle chvíli po neskutečně dlouhé době můžu nadechnout.
Mám ten vytoužený klid — klid na duši, která nikdy neztratila naději.
Neotáčím se, nečekám, ale doufám — a pořád budu — že i Ty najdeš odvahu přejít.
Až teď vím, že na té dlouhé cestě jsem nebyla úplně sama.
Uvnitř mě byl malý bojovník, který bojoval za nás oba. Nevzdal to!
Už navždy nás bude spojovat, připomínat ty hezké chvíle, které — přes to všechno špatné, co se kolem nás dělo — byly jenom naše.
Budeme na Tebe čekat, aby jsi viděl, že na konci toho mostu, té cesty,
to stálo za to!
Táto…
Tvůj Davídek 🩵🐭
Hlasité předčítání