Tisíce lidí, tisíce povah, tisíce názorů, ale pouze dvě strany! Dva odlišné úhly pohledu!! Na co?? Život?
Mezi málo a moc neexistuje žádná střední cesta nebo jak se jí to říká. Lidi pořád vymýšlí aby utěšili ty své myšlenky v hlavě. Nestačí jim ANO, NE vymyslí NEBO a stejné to je i stou pozlacenou, uměle nablýskanou zlatou střední cestou, která nikdy nikam nevedla a nikdy nepovede!!
Ty úhly pohledu!
Ať je lidí tisíce, statisíce, pořád bude většina toužit a chtít všeho moc! Ať chtějí, ať mají. Já po těch třech, čtyřech, … letech mizerného života, nechci MOC! Naopak, když se občas nějakým omylem stane, že na pár vyjebaných dní zažiju hojnost.. jak finanční, tak citovou prostě všehochuť, ničí mě to. Nic mi to nedává! Naopak, bere. Navenek a i v hlavě z toho pozlátka se jeví ta krátkodobá hojnost všeho jako štěstí, spokojenost. Mozek jásá, konečně. Jenže někde hluboko uvnitř v hlavě je pečlivě potlačená, rozumem udusaná duše, která ví.. duše, která přes všechny ty šrámy má pořád naději.
Po těch letech, mizerného života nechci MOC! Chci málo!! Chci ležet u toho francouzského okna bez lodžie s balkónem jehož smysl byl pouze v tom nasírat lidi.. chci ležet v tom tichu a poslouchat ty tikající semafory.
Chci alespoň ještě jednou tu tvou “chvilku”. Chci abys mě objal, usínal semnou a já znovu zažila ten pocit, že ikdyž je vše špatně, naděje umírá.. tak ta tvá “chvilka” s tebou, pro ní bych umřela. V tu chvíli mám vše a nic víc nechci, nepotřebuji. S tímhle pocitem, tvým objetím bych chtěla umřít.
Já nechci moc! Chci jen tu “chvilku”.. která nic nestojí, nikomu neubližuje, nikoho neokrade, neurazí..
Nedostanu jí, už ne..
Nejspíš je pro mě i tohle Moc!!
Hlasité předčítání